Pohádky – co znamenají pro naše děti

TEXT: Jana Potužníková

Vyšlo v časopise Maminka, prosinec 2011

Pohádky. Co znamenají pro naše děti?

Svět bájných postav, rytířů, princezen, draků, skřítků, víl a zakletých zámků vždycky lákal a podněcoval fantazii malých i velkých. Jak ale pohádky vnímají „moderní“, technikou obklopené děti?

A co jim tyto kouzelné příběhy mohou předat za poselství?

Nevím, jak vy, ale já sama patřím k těm, kteří i po třicítce často raději sáhnou po pohádkové knížce než detektivce nebo románu pro ženy. Miluju pohádky, i když jsem na ně „velká“. Miluju jejich svět, ve kterém fungují neměnná pravidla – dobro vítězí nad zlem, pracovití jsou po zásluze odměněni, lenoši potrestáni, mladí pomáhají starším a největším kouzlem je láska. Nepopírám, že jsem trochu idealistka a snílek, přesto si stojím za svým, když říkám, že udělám všechno pro to, aby jednou moje děti milovaly pohádky stejně jako já. A klidně si je taky četly, i když jim bude dávno třicet. Jejich půvab je totiž nekonečný. A poselství? Právě v této uspěchané, vystresované, zákeřné a přetechnizované době jich pro nás všechny mají víc než dost. A když je děti budou sledovat co nejdéle, jen dobře. Jenže… sdílejí naši potomci stejný názor? Vidí v pohádkách to samé, co my? A líbí se jim identické příběhy, nad kterými jsme snili my, když jsme byli malí?

„Staré“ vs. nové

To je vůbec na začátek docela zajímavá otázka: jaké pohádky dnešní děti znají? Zatímco my milovali „kousky“ jako Tři oříšky pro Popelku, Sůl nad zlato, Pyšná princezna, Šípková Růženka, Princové jsou na draka, S čerty nejsou žerty nebo spoustu povedených večerníčků typu Krteček, Rumcajs, Maková panenka, Pohádky z mechu a kapradí… A samozřejmě ještě takřka cokoliv od Boženy Němcové, K. J. Erbena, Ondřeje Sekory a dalších, převážně českých klasiků… Dnes jsou pohádky někde docela jinde. Mašinka Tom? Bořek Stavitel? Spangebob v kalhotách? Pokémoni? Pokud vám to nic neříká a některé názvy ani neumíte přečíst, vězte, že u dětí dnešních vítězí hlavně „americké slátaniny“, animované „nemožnosti“ a fantasy příběhy, ve kterých se najednou objevují počítače a jiná technika, podivuhodně vypadající, roztodivné a roztobarevné postavičky z budoucnosti. Klasické pohádky už se tolik nenosí, zvláště ty nově vznikající – psané i točené – kterým přese všechnu snahu tvůrců prostě „něco“ chybí. I těm českým, které bývaly vždycky zárukou. Vím, jsem možná nemístně kritická, ale podle mého skromného názory už nově vznikající pohádky nejsou tím klasickým milým pohlazením po duši nebo procházkou po říši fantazie. Už je v nich spousta konkrétního, moderního, i technika je v pohádkách… Hlavně pro nás dospělé pak bývá mnohdy nepochopitelné, čím si naše děti podmaňují třeba takoví Teletubbies, které já osobně snad mezi pohádky ani zařadit nedokážu. Tedy, jako spoustu z těch pseudopohádek ze zahraniční, převážně americké a japonské produkce.

Číst, vyprávět, nebo pustit TV?

Mimochodem, všimli jste si, že vlastně mluvíme docela přirozeně hlavně o tom, že se děti na pohádky dívají? Nelistují si obrázkovými knížkami, aby na sebe nechaly promluvit kouzla a čáry podpořené fantazií. Nekreslívají si draky a princezny. A také my rodiče jsme vinni tím, že děti dostávají pohádky především z televize, kde jejich volbu můžeme ovlivnit opravdu jen nepatrně a nejčastěji rezignovaně pustíme prostě to, co je právě na programu. Pak od nich přece bude chvíli klid! Málo dětem čteme, málo si s nimi vyprávíme, dáváme málo prostoru té pohádkovosti pohádek, která tkvěla vždycky mimo jiné v tom, že spojovala svět dětí a dospělých a dospělým umožňovala předávat poselství, poučovat, nenásilnou formou vychovávat a vysvětlovat. A být se svými dětmi. To je přece taky dneska skoro pohádkový příběh, možnost být se svými dětmi. Pořád pracujeme, spěcháme, šidíme, co se dá. A u pohádek se nám to šizení nezdá ještě tak moc rizikové…

Pohádkové hodnoty

Nesprávnou volbou pohádky ale můžete dětem začít předávat nesprávné hodnoty.Proto asi já nejvíc miluju stále pohádky české. Jejich milým specifikem je, že v nich není v nich příliš násilí a zlo bývá s železnou pravidelností překonáno dobrem, láskou, trpělivostí, pracovitostí, oddaností. Ženy jsou věrné svým mužům, čekají na svého rytíře, nikam se nehrnou, starají se o děti, domácnost. Muži bojují s draky, ochraňují rodinu nebo království, dobývají svět, který má jasně vymezené role pro muže a ženy. Všechno je v nich jednoduché, přímé, jasné. Už jen ten základní fakt, že dobro má převahu nad zlem a láska porazí jakékoliv prokletí. No jo, ale copak s těmito atributy dneska někdo někam dojde? Svět kolem není pohádka, a proto se v něm tak málo nosí pohádková poselství a hodnoty. Jen si představte, jak svému dítěti vykládáte, že když udělá všechno pro to, aby byli spokojení lidé kolem, daleko to dotáhne. Jen si představte, že svou dceru učíte, že má „sedět“ v koutě a čekat, až si ji jednou najde ten pravý. Nebo že svého syna poučujete, že domácnost je ryze ženská věc, do které nemá co mluvit. Nesmysl! Dneska se nehraje příliš na city, emoce, vstřícnost ani na tradiční vydělení rolí. Lidé jsou sobečtí, kalkulují, podvádějí, lžou, jdou si tvrdě za svým a mnohdy neuznávají ani základní lidské, morální hodnoty. Ženy dělají mužskou práci, vydělávají jako muži, muži naopak odcházejí na rodičovskou dovolenou… Vládne emancipace, technizace, globalizace. Samozřejmě se nabízí domněnka, že možná naopak o to více by děti měly vnímat ty hezké, lidské, milé hodnoty z pohádek, jen je otázkou, do jaké míry jim v životě vlastně třeba taková pokora bude potřebná?

„Kouzelná“ realita

Možná, že jsme v tomhle směru byli v u nás v české kotlině vždycky trochu naivní – jak jinak by jsme mohli být srovnávání nejčastěji s typickou českou pohádkovou postavou Hloupého Honzy, která s sebou nese právě poselství o pracovitosti, vstřícnosti, pokoře, překonávání sebe sama. Třeba takoví němečtí bratři Grimmové si na šťastné konce nikdy nemoc nepotrpěli, ani na pokoru nebo přemíru dobra. Byli daleko realističtější. A česká klasika nejen oproti nim bude vždycky tak trochu mile naivní a optimistická, když doufá v lepší zítřky a říká, že ti hodní budou odměněni a zlí napraveni. Tak bychom si to určitě přáli i v reálném světě. Jenže – jak to vnímají děti, které reálný svět na jednu stranu ještě moc nepoznamenal, a přesto do něj každý den vstupují? Co si odnesou z našich českých klasických pohádek? Co jim dá Harry Potter? Čím je do života vybaví třeba Královna koloběžka? A proč bychom se i u výběru pohádek měli na chvíli zastavit a přemýšlet o nich?

O tom všem a mnohém dalším, nejen pohádkovém, jsme si povídali s brněnskou psycholožkou Mgr. Katarínou Bradáč (www.katarinabradac.cz):

Pohádky tu vždycky bývaly především pro děti – aby je pobavily i poučily. O to první se staraly nadpřirozené postavy, stateční rytíři i krásné princezny… O to druhé jejich osudy postavené na překonávání překážek a dosahování vysněného. Dneska už se těmto pohádkám říká klasické. Mají podle vás ještě místo u dětí „naší doby“?

Dle mého názoru určitě. Přes příběhy a pohádky se po staletí přenášely mravní hodnoty, ideály, poučení, modely chování, víra, útěcha i duševní bohatství. Což naopak považuji zejména v dnešní době za velice užitečné. O to víc, že jsou tyto hodnoty sdělovány dětem způsobem, kterému děti rozumí – ne popisně či „digitálně“, jako školní látka, ale vyprávěním příběhů, kdy dítě chápe „analogový“ jazyk z kontextu, z jednání jasně odlišitelných hrdinů nebo darebáků, chápe tak lehce, co je dobré a co je špatné, vnímá to z jejich hrdinských nebo špatných činů. Tak se učí určitému způsobu uvažování, dostává průpravu k postojům a morálce.

Jaké hodnoty, jaká poselství s sebou tyto pohádky obyčejně přinášely a v čem tato poselství byla a jsou užitečná?

Pohádky mohou být mostem mezi světem dětí a světem dospělých. Pomocníkem v pochopení světa, do kterého rostou. Pro dítě může být pohádka prostředím, kde se učí orientovat v morálce, v sociálním cítění, v hodnotách, osvojuje si vnímavost na to, co je správné a co špatné. Poselství jsou předávána nepřímo, přes příběhy, a jsou pro dětskou duši srozumitelná, tedy osvojitelná. Přinášejí důvěru a víru v pozitivní budoucnost, která je pro další rozvoj důležitá, přinášejí příklady ve vytrvalosti, v překonávání překážek, přinášejí smysl a řád.

Kdysi děti na pohádky věřily daleko déle. A když na ně nevěřily, bavily je, četly si je ještě dlouho poté, co vstoupily do školy. Dneska děti ve čtyřech pěti letech vědí, že nechodí Ježíšek, ani že neexistují kouzla a čáry… Není to škoda?

I dospělé přitahuje magično prastarých příběhů a rádi se nechají unášet fantazií. I když se třeba dítě dozví, kdo dárky nosí, proč ho ochuzovat o možnost prožít věku přiměřené cestování říší pohádek? Přirozenou cestou, vyprávěním nebo čtením, i když osobně považuji právě vyprávění za kouzelný okamžik, kdy se dítě do říše pohádky dostává pomocí vlastní fantazie a za přítomnosti člověka, kterému věří a tak se může cítit bezpečně, i když se právě dovídá, jak vlk žere babičku. Kouzlo se dá vnést také do všedních okamžiků, při pohledu na třpytící se sněhovou peřinu večerní krajiny v hluboké zimě, osvětlenou tlumeným svitem měsíce, kdy můžeme dítku zašeptat, že přesně tak to vypadá na okraji království ledové královny, a pohádku o ní mu třeba povykládat příští večer.

Mluvíte o vyprávění, čtení pohádek, ale děti je daleko spíše sledují v televizi nebo z DVD. Je to tak v pořádku?

Jak jsem již zmínila, vyprávění má své nenapodobitelné kouzlo. Nepodsouvá portréty hrdinů z knížek dle fantazie ilustrátora nebo z filmů od tvůrců pohyblivých obrázků. Dobře vyprávěný příběh nechává prostor pro milióny vizuálních interpretací, pro pochopení kontextu, čtení mezi řádky a samozřejmě umožňuje navázat zcela jedinečný vztah s vypravěčem. Jelikož si dítě takhle vytvoří svého hrdinu z  těsta vlastní neopakovatelné fantazie, má příležitost se s ním lépe ztotožnit, věřit mu i snáze s ním vnitřně rozmlouvat. Takové intimní chvíle, pokud zažívá s rodičem, jsou prostředím pro budování těsnějšího vztahu – dítě ví, že rodič s ním zůstane až do konce dobrodružství, a že když se nestačí schovat se před zlým čarodějem pod peřinu, může se přitulit k rodiči, který vypráví či čte. A oba tak také společně barevněji vykreslují vzájemnou historii tím, jak prožívají stejné příběhy.

Kromě klasických pohádek, máme také „moderní“. Z mého pohledu to začalo už Královnou Koloběžkou, která zavedla emancipaci, jež do té doby v pohádkách neměla místo… V moderních pohádkách se také princezny perou s draky, a v těch nejmodernějších se už ani princezny nevyskytují, jen se reálný svět prolíná zvláštně se smyšleným, jako u Harryho Pottera například. Patří do pohádek technika, emancipace? Nebo by holčičky ještě měly vnímat své princeznovské role a pak „čekat na prince“? Měli by kluci sledovat, že oni jednou budou ti dobyvatelé světa a drakobijci – v přeneseném smyslu slova? A jaká poselství vlastně přinášejí tyto moderní pohádky?

Osobně se mi moderní pohádky nelíbí, proto je nesleduji, a tudíž je dobře neznám, abych se vyjádřila k jejich poselství. Zasazování hrdinů do současného světa je odlišné od kouzelné atmosféry krajiny za sedmero horami, nebo tam, kde se písek lil a voda se sypala. Takové poetické začátky samy o sobě uvádějí posluchače do transu a vytvářejí zcela zvláštní prostředí pro rozvíjení se i působení pohádkového příběhu. Jsou mi osobně bližší.Harry Potter, i když je to příběh vytvořen v dnešní době, má dle mého vidění s výše zmíněnými atributy klasické pohádky mnoho společného a líbí se mi.

BOX: Co je to pohádka?

Na stránkách internetová encyklopedie Wikipedie najdete moc hezkou definici toho, co pohádka je. Je to mimo jiné definice, jež vám ujasní, co do kategorie pohádek spadá a co je prostě jen „výmyslem moderní doby“. Wikipedie tedy popisuje pohádky jako žánr lidové slovesnosti, který patří k nejstarším a nejrozšířenějším formám ústní slovesnosti. Každý národ, ale i menší socioskupiny, v pohádkových příbězích odjakživa odrážel svůj způsob života, vztahy dobra a zla, ve fiktivním či fantastickém příběhu, satiricky anebohumorně, kde hrdinové překonali útlak, bídu a chudobu a svou dobrosrdečností a mravností vítězili nad zlem, úklady lidí a draků… A to je vlastně ono – v moderních pohádkách není nic z lidové slovesnosti, ze starých mouder, chybí v nich hlubší poučení vyplývající ze zkušenosti daného národa. Jsou jakoby „ploché“, povrchní, neosobní. Proto se nám dospělým líbí o dost méně. A proto také mohou o dost méně dát samotným dětem. I když se hodnoty moderního světa změnily. Nebo spíše právě proto?

BOX: Anketa – na co se dívají vaše děti nebo děti vašich známých?

Vladimír K.: „U tříletého synovce vedou Šmoulové, Mašinka Tom a Krteček.“

Jana V.: „U nás už frčí Pán prstenů, Letopisy Narnie, Piráti z Karibiku a StarWars, přece jen už mám doma dvě malé školačky. Na co ale z opravdových pohádek nedají dopustit, jsou Potkali se u Kolína!“

Michaela L.: „Moje děti nejraději sledují vše animované, nic hraného. Podléhají hlavně japonským karikaturám – ze svého pohledu musím konstatovat ,bohužel‘…“

Dagmar H.: „U sedmiletého syna nejvíc letí Pokémoni, Šmoulové. Na večerníčkové pohádky už se cítí velký, zato zbožňuje Harryho Pottera…“
Josef S.: „My jsme trochu jinde – u nás ve čtyřech letech vede u syna Youtube, a tam cokoliv s traktorem a nebo vlakem. Jinak Pat a Mat.“

Petra V.: „U mých dvou dcer (3 a 6 let) vítězí Šmoulové, Krteček, Disney princezny, Pat a Mat, Maxipes Fík, Rákosníček. A protože jsou obě asi romanticky založené, nemůžou chybět ani oblíbené české princezny. Tu starší naposledy nadchla původní černobílé zfilmování Popelky s Evou Hruškovou, pořád si zpívá Jedno zrnko popela…J.“

Eva G.: „Mám dva kluky, 7 a 4 roky, a nejraději mají: Šmouly, Požárníka Sama, vše, co je v Animáčku na TV Barrandov, ale jinak ještě Myšáka Mickeyho, Rychlou rotu, Chuggington – veselé vláčky, Ferdu mravence a spoustu dalších, hlavně animovaných pohádek. Jenom večerníčky ignorují, ty je nebaví.“