Hnutí mysli 101: Mají druzí nad námi skutečně moc?

Na sezení přišel mladý muž, na svůj věk velmi zralý. Tížilo ho něco, co se stalo před třemi lety. I když to měl racionálně velice dobře zpracované, pořád se to vracelo v tu nejméně vhodnou dobu.

Šlo o významný zásah jiného člověka do jeho, tehdy dospívajícího duševního světa.Ten zasahující člověk byl vzdělaný, uměl mluvit, přesvědčovat. Uměl i manipulovat.
A tak se mu povedlo, za poměrně krátkou dobu, docílit, že mladý muž si záhy přestal věřit. Čemu ovšem věřit začal, bylo to, že je k ničemu, zažíval úzkost, pochybnosti, pocit méněcennosti.

Nyní navíc k tomu vztek. Na toho muže. A bezmocnost nad tím, jak se usídlil v jeho hlavě, jak ho sklíčenost a sevření pořád tu a tam svazují.

Terapie trvala dvě a půl hodiny. Odcházel lehký, věc byla uzavřena. A to bez přítomnosti onoho muže. Pozbyl svou moc, je pryč z jeho hlavy.

Věřím, že každý člověk nás může ovlivnit, někdo zlehka, někdo významně. Někdo na dlouho. Někdy stačí pouhé slovo.

Taky věřím v člověka v tom smyslu, že má vůli i schopnost si vybrat, co se mu do dalšího života hodí a co ne. A pak to taky uklidit a vymést z hlavy harampádí. Někdy třeba s pomocí.
Všechny nástroje pro úklid máme pořád k dispozici, někdy je užitečné, aby nás někdo uklízet naučil, pak to svedeme i sami a tehdy, kdy je to potřeba.

Kdo má moc nad námi, jsme my sami.