Můj postoj k diagnózám, symptomům nebo psychofarmakům

Jaký mám postoj k duševním diagnózám, psychiatrickým symptomům a psychofarmakům?

Přikláním se k postmodernímu chápání duševních potíží lidí. A mám s uzdravením lidských duší v tomto smyslu ty nejlepší zkušenosti. O co jde? Když to hodně zjednoduším (zdrojů k načtení informací je spousta na internetu a v knihách, zejména zahraničních), dle mého názoru tkz. “duševní nemoci” nejsou záležitostí JEDNOTLIVCE ani primárně záležitostí biologie jeho MOZKU.

Myslím, že jde o mýtus, který, žel, v našich krajinách je silně zakořeněný, u laické veřejnosti ale, co je smutné, i u veřejnosti odborné. Proto trpící člověk obvykle dostane na tzv. “depresi” antidepresiva, a to často po velmi krátkém “rozhovoru” se psychiatrem a po vyplnění standardizovaného dotazníku (čest těm osvíceným, kteří to dělají jinak) a doporučení, že psychofarmaka zřejmě bude muset brát do konce života. Další doporučení, že by klient mohl oslovit psychoterapeuta často už nezazní. Takže je klient odkázán na chemická farmaka se závažnými vedlejšími účinky, která neřeší SOUVISLOSTI vzniku duševních potíží a nepomáhají změnit okolnosti, za kterých k těmto potížím došlo. Nezřídka posléze klient obdrží další léky, které tlumí nežádoucí účinky léků prvních. 

S čím tedy souvisí duševní potíže?

Přikláním se k názoru, že souvisí s blízkými VZTAHY a s KOMUNIKACÍ. Že duševní pohoda nebo nepohoda až duševní “onemocnění” jsou záležitostí vztahů člověka s jinými lidmi, a to zejména vztahu s lidmi citově blízkými (významnými). Se vztahy, které jsou EMOČNĚ významné a důležité. Tudíž nejvýznamněji jsou duševní potíže i zdraví záležitostí vztahů rodinných, partnerských, pracovních… Léčba duševních potíží, i tak závažných, jako je tzv. “schizofrenie”,  tudíž nespočívá v izolované léčbě jednotlivce (který u nás bývá vytržen ze svého prostředí, pozorován na psychiatrii a pak vybaven těžkými léky), ale v UZDRAVOVANÍ důležitých a významných VZTAHŮ. Duševní “onemocnění” je téměř vždy pouze reakcí na vztahy, ve kterých člověk žije, utváří se v nich skrze veškerou komunikaci, roste, dospívá, ve kterých zažívá sám sebe.

Dovolím si tvrdit, že i většina tělesných onemocnění má počátek ve vztazích a tudíž astma, vřed, ekzém a podobně rovněž nemají být léčeny izolovaně, ale v kontextu života a vztahů pacienta či klienta. Když už, pak farmakologická léčba by měla sloužit pouze jako léčba doprovodní, podpůrná, jestli vůbec. Uvědomuji si, že tohle téma není uchopitelné pouze pár větami a taky to, že akutní zápal slepého střeva zřejmě nelze řešit návštěvou psychoterapeuta, dobrého výsledku by se pacient nemusel dožít.

Tenhle koncept (tzv. postmoderní) je dávno známý, cca od padesátých let minulého století, čili má odborný základ v minulém tisíciletí. Jak to, že není pořád rozšířený v našich krajinách? V Laponsku již dvacet let funguje dramaticky odlišný způsob léčby např. takzvané schizofrenie a výsledek? 80% “schizofreniků” se vrátí plnohodnotně do svých životů, většinou bez psychofarmak, zbylí pacienti jsou po terapii ještě i na podpůrné (ne dominantní) léčbě pomocí léčiv. Jsou uzdravování v kruhu odborníků (psychologů, psychiatrů, psychoterapeutů, lékařů, zdravotníků a RODINY, blízkých lidí, sousedů…podle potřeby). Výsledek snad hovoří sám za sebe. Tým je veden psychologem a psychoterapeutem, který se jmenuje Jaakko Seikkula, se kterým jsem se osobně setkala a měla možnost se učit jeho přístupu a zkušenostem a praxi (přístup se jmenuje Open Dialogue).

Tenhle postmoderní (nebo taky systemický přístup) je opřen o mnoho konkrétních výzkumů, zkušeností, o teorii systémů, která byla aplikována na systémy lidské, teorii komunikace, cirkularity, kybernetiku druhého řádu a mnoho dalších důležitých východisek. Všechny jsou prozatím kvalitně ověřeny časem a praxí. 

Člověk, pokud právě nebydlí na opuštěném ostrově a nepoznal jiné lidi, není sám a neustále s někým komunikuje. I když lidi společně nemluví – přesto vzájemně komunikují, něco si svým mlčením sdělují. Duševní zdraví i nemoci vznikají ve vztazích, proto je podivné je uzdravovat léky beze změny komunikace a vztahů. Je potřeba uzdravovat komunikaci a vztahy. Zejména v rodinách a jiných blízkých, významných a emočně důležitých vztazích. A taky způsob myšlení, o sobě a o jiných, o světě, o problému a jeho rozpuštění.

(Jen pro vysvětlení, nejsem radikální odpůrce léků, jsou stavy a okolnosti, kdy je, myslím, podání užitečného psychofarmaka doslovně záležitostí života a smrti. Třeba v mezní situaci vyděšení, traumatu, nebo tak silného rozrušení, že je člověk milimetr od sebevraždy a podobně. Po odeznění tohoto stavu je však potřeba se věnovat kontextu, souvislostem a nenechat člověka koupat se v chemii, která často vyvolává závislosti, přináší sebou vedlejší účinky a neřeší klíčové okolnosti duševní bolesti.)

Proč je tedy užitečné do léčby duševních potíží zapojit i rodinu nebo blízké lidi? V minulosti byl zpozorován zajímavý jev, kdy byl uzdravován klient individuálně a třeba i uzdraven. A pak, když se vrátil uzdravený zpátky do rodiny, do svých důležitých vztahů, stávalo se významně často, že onemocněl jiný člen rodiny, nebo se stalo něco destruktivního v rodině, jako v systému. Tak byla tomuto jevu věnována pozornost a postupně byla aplikována teorie systémů i na systémy rodinné. Pak byly uzdravovány celé rodinné systémy, právě proto, aby se předešlo tomuto „přesunu symptomu“ na jiného člena rodiny. Byla tedy uzdravována komunikace v rodině, ve vztazích, aby došlo ke změně na úrovni systému, ne pouze u jednoho jeho člena. (Kromě jiného, systémy mají tendenci zachovávat “homeostázi”, určitou stabilitu a tak když změníme něco u jednoho člena systému, “přesune” se potíž v systému jinam.) Někdy není možné pro terapii získat členy rodiny nebo jiné významné osoby. Nemusí to být překážka, je pouze užitečné tímto způsobem v terapii PŘEMÝŠLET. Což je odpovědnost terapeuta, ne klienta, samozřejmě. Systém je víc než součet či suma jeho částí. Systémem je chápáno seskupení lidí, kteří jsou provázání významnými vztahy, významnými ve smyslu emocí. Emoční provázání je důležité a je důležitá komunikace, která probíhá mezi členy systému, ŘEČ a VÝZNAMY, které si pomocí řeči sdělujeme (a taky si je sdělujeme neverbálně), důležité je, jak mezi sebou lidi komunikují, jak na sebe působí, jak se sebou vzájemně ZACHÁZEJÍ.

Je s podivem, že se kluk v páté třídě základní školy v noci počůrává? Když to takhle vytrhneme z kontextu, asi ano. Je divné, že tenhle kluk před spaním pokládá „rituální otázky“ svým rodičům a otáčí se v kruzích kolem své osy? Vytrženo z kontextu – asi ano. Ale když poznáme rodinu a jsme svědky toho, jak dvougenerační bydlení s prarodiči (ze strany tatínka klučiny) probíhá, můžeme vidět, že domu pořád vládne babička, která denně bez zaklepání razantně vchází do obýváku mladého páru o poschodí níž, vidíme, že pokud babička „nachytá“ svého syna, dospělého muže, otce tří dětí (poté, co vtrhla bez zaklepání), že dělá něco, co ona považuje za totální kravinu a blbost (třeba telefonuje se svým přítelem), vmete mu to do tváře přímo před dětmi i manželkou, že: zas dělá hlouposti, neví co s časem, nevěnuje se klukům a že mu naposled říká, ať okamžitě ten hovor přeruší… Co pak? Je pochopitelnější počůrávaní, nejistota, potřeba ujišťování se skrze otázky a tak dále – je to srozumitelnější? A co když přidám informaci že rodiče nevěsty veřejně tvrdí, že vnouček má problémy proto, že v rodině ženicha byla v minulosti duševní choroba a že je to evidentně tatínkova chyba? Pomůžou SKUTEČNĚ zklidňující léky pro synka? Možná se po lécích něco předci změní. Rodiče nevěsty se utvrdí v tom, že měli pravdu, když tvrdili, že ta rodina je „psychiatrická“. Kluk se možná „zklidní“, jelikož bude utlumený psychofarmaky a časem třeba bude utlumený tak, že ztratí kontakt se svými emocemi, bude mu vše jaksi jedno, i koníčky, které předtím zbožňoval, i jízda na kole i fotbal. Přestane se zajímat o věci kolem sebe, přestane sportovat, nabere nadváhu, bude méně obratný v tělocviku, kluci se mu budou posmívat. Co se ale zřejmě nezmění, bude systematická „kastrace“ tatínka-syna, neustále znejisťování nevěsty, ponižování manžela před zraky manželky a dětí… A když půjdeme dál, co se kluci naučí do svého života o rodině, o vztazích, o roli otce a podobně? Situace však bude „vyřešena“, jelikož se kluk zklidnil a třeba se teď nepočůral, no po prázdninách se začne řezat žiletkou. A to je už na návštěvu kolegu Chocholouška, možná i na menší hospitalizaci. A máme psychiatrického pacienta s farmakologickou historii i budoucností (navíc s rodinnou zátěží v anamnéze). Který bude chybět ve škole a zůstane třeba doma na individuálním studijním plánu, bez kontaktu s vrstevníky, kde babička – jistě v dobrém úmyslu, bude pořád “kastrovat” jeho tátu.

Neříkám tím však, že rodiče či prarodiče jsou vinní za strádání svých dětí v tom smyslu, že jim ubližovali záměrně, systematicky. To by bylo absurdní tvrzení, až hloupé. Téměř pokaždé rodiče dělají pro své děti vše, co je v jejich silách, pečují o ně nejlíp, jak dovedou, vychovávají je v souladu se svými přesvědčeními, kterým věří. To ovšem neznamená, že se komunikace a vztahy nemůžou a nemají změnit, ve prospěch VŠECH, pokud je někde zranění, nepochopení, smutek…bolest až nemoc.

Nejsem proto zastánce diagnóz a “nálepkování”, dle mého názoru jsou omezující, redukcionistické, nezohledňují celou komplexnost člověka a jeho jedinečný životní kontext a vztahy, ve kterých člověk žije. Diagnóza není člověk, tak  jako mapa není území. Navíc diagnózy v našem medicínském systému vedou k bezhlavému ordinování chemické léčby – farmakoterapie, která dle mého názoru ve většině případů člověku škodí a navíc nic komplexně neřeší. Pokud tedy klient s nějakou diagnózou přichází a potřebuje mi ji sdělit, vyslechnu si ji. Víc mne však zajímá, co klient potřebuje nyní, co je pro něj důležité a jaký má cíl, v čem žije a jaký je jeho životní kontext, jak o sobě přemýšlí, jak se sebou zachází a jak s ním zacházejí jeho blízcí a on s nimi a tak dále.

(Nemluvě o tom, že jsem se setkala ne jednou s tím, že klient tak věřil ve svou diagnózu, že o sobě začal uvažovat ve smyslu, že je “vadný” a “k ničemu” tak to jistě i zůstane a dlouho se mu nedařilo posunout se k uzdravení. Nálepka diagnózy zužovala jeho možnosti, ovlivňovala způsob, jak o sobě přemýšlel ale i oslabovala víru jeho terapeutů v to, že se jednou uzdraví. Ke změně došlo až po tzv. “dekonstrukci” diagnózy, čili když došlo k změně v myšlení klienta, že on není to samé jako diagnóza, jestli vůbec nějakou diagnózu “má”.)

Ke mně nepřichází “deprese” nebo “schizofrenie”, ke mně přichází jedinečný ČLOVĚK se svým trápením, které on prožívá svým způsobem, ve velice specifickém životním kontextu, ve kterém navíc nežije osamoceně. Jenom shrnu: žijeme ve vztazích a ty nás významně utvářejí. Člověk nežije sám ve svém světě nebo vnitřním dialogu, žije v komunikaci a vztazích s jinými. A není možné nekomunikovat. I když s někým záměrně nemluvíme, něco mu tím sdělujeme, tudíž s ním komunikujeme, jak již bylo zmíněno.

Člověk taky nemá “neměnnou osobnost”. A změna je možná. Snažím se pro ni připravit podmínky.

Patřím ke skupině psychologů, psychoterapeutů, pomáhajících pracovníků, zkrátka k profesionálům, kteří myslí  a pracují v duchu tzv. postmoderního přístupu, v duchu systemické školy. Inspirací pro mne je i myšlení a psychoterapeutická a hypnoterapeutická práce Miltona H. Ericksona. O tom všem se malinko více zmiňuji na stránce: Má myšlenková východiska.

Co to znamená z pohledu filosofie, naleznete tedy tam. Co to ale znamená v praxi?

Vždy se jedná o partnerskou spolupráci s klientem. Ideálně i s jeho blízkými lidmi, členy rodiny, partnery.

Věřím tomu, že jsme všichni experty na svůj život a odpovědi máme uvnitř, pouze si někdy neumíme klást užitečné otázky. Nebo nám schází něco, co se však můžeme “doučit”. Nebo jsme zatím neuměli uspořádat svůj život, své myšlení a své vztahy a komunikaci takovým způsobem, aby byly v souladu s naším dobrým bytím, potřebami a důstojným bytím. Nebo je potřeba něco v duši terapeuticky “léčit”, pohladit, zacelit. Nebo je potřeba odpustit, někomu či sobě, nebo o odpuštění požádat. Nebo něco jiného, vždy specifického v životním příběhu klienta, co lze změnit.

Protože změna je možná. A všichni máme vnitřní zdroje a vnitřní pomáhající sílu ji realizovat.

S klienty pracuji dle jejich individuálních potřeb s ohledem na jejich lidskou jedinečnost, důstojnost, bez posuzování a hodnocení. A taky nediagnostikuji.

Jelikož se přikláním k tomu, že každý člověk je jedinečný, tudíž není možné nekriticky aplikovat u něj cokoliv, co pomohlo druhému člověku. Tedy to nedělám, naopak vytvářím pro každého klienta zcela specifické prostředí či “postupy”.

Taky nevnímám člověka (klienta) jako jednotlivce vytrženého z kontextu ostatních vztahů, rodiny nebo širších sociálních kruhů. Ve vztazích se utváříme, jsou pro nás důležité. Proto, pokud to situace dovoluje, k sezením ráda přizvu partnery, příbuzné nebo jiné významné lidi. Jsou to totiž pro klienta a pro změnu velmi (po)mocné zdroje.

Za důležitý pokládám rovněž jazyk, ve kterém žijeme, významy, které skrze něj vytváříme a sdělujeme, které se ukrývají za slovy a které máme tak odlišné, způsob, jak o sobě uvažujeme (i o svých potížích). Nejdříve se jim snažím dobře porozumět, abychom je posléze mohli s klientem prozkoumat, zda jsou i dnes platná, kolik dalších možností se nám otevře, když začneme přemýšlet jinak, užitečněji. A společně tak v dialozích utvářet nové významy, novou realitu.

Teoretická východiska nebo terapeutická škola je však dle mého názoru jedna věc a druhá věc je člověk, psycholog nebo terapeut, který v souladu s myšlenkami dané školy pracuje – ten je jako člověk taky zcela jedinečný a taky svou jedinečnost do práce s klientem vkládá. Pak je nejdůležitější, jak se klient s daným terapeutem cítí a co mu tenhle vztah přináší. A taky jak rychle a efektivně a udržitelně se děje terapeutická změna.

Můj názor je, že profesionální vztah s klientem je forma lásky k člověku a pokud terapeut nemá lidi rád a pokud nedokáže nesoudit, měl by s tím buď to něco honem dělat, nebo dělat něco jiného. Vztah s klientem je taky komunikace. A jakou má tato kvalitu, to je na sebereflexi profesionála. Může to být komunikace a vztah uzdravující, nebo naopak. Být profesionálně reflektujícím terapeutem, který umí rozpoznat, zda je na cestě za změnou pro klienta pomocníkem, nebo překážkou, patří k nezbytné profesní výbavě. K tomu je ovšem potřeba upřímnosti k sobě samotnému a čestný přístup k vlastním chybám, které nám pomáhají jít lepší cestou.

Myslím, že každé sezení má být pro klienta přínosem. Proto se pečlivě na sezení s klientem domluvíme, čeho má být na jeho konci dosaženo. A k tomu směřujeme.

Nelíbí se mi a nesouhlasím s tím, aby na potíže duše bylo nahlíženo apriori jako na výsledek biochemie mozku a tudíž pouze tato biochemie byla upravována chemicky za pomoci léků, aniž by psychiatr individuálně nepřistoupil k člověku a nenabídl mu taky psychoterapii. Nemyslím si, že primární příčinou duševních potíží je biochemie mozku, tím neříkám, že k ní nemůže dojít, pouze říkám, že je to spíš následek, než příčina. A tak se dostáváme do nesmyslného kolotoče západní, symptomatické medicíny, kdy jsou farmakoterapeuticky léčeny (nikoliv uzdravovány) symptomy nebo příznaky a opomíjeny jsou souvislosti, kterým naopak věnuje pozornost medicína východní, celostní.

Je to stejný nesmysl, myslím, jako léčení akné kortikoidovou mastí, která dočasně a pouze povrchově kosmetickou nepříjemnost potlačí, nikoliv uzdraví a souvislost, například žaludeční vřed, zůstává nepovšimnuta. A taky okolnosti, za kterých žaludeční vřed narostl. Ovšem akné dočasně zmizí, v tom lepším případě se znovu objeví, v tom horším případě se projeví jinak, skrytě, ne na pokožce, ale třeba na vnitřním orgánu nebo autoimunologickou komplikací, nebo ještě jinak a pak bude ovšem problém znovu řešen léky, vznikne “nový” symptom, naordinovány budou nové léky, přičemž s vysokou pravděpodobností bude potřeba časem další a další léky – na potlačení nežádoucích účinků léků předešlých. Nemluvě o působení kortikoidů na zdraví člověka. A máme chronického pacienta, který bude nadále přesvědčován, že potřebuje (nejlépe doživotně) další a další léky.

Jak již bylo zmíněno, nepřikláním se primárně k farmakoterapii. Neříkám tím, že za určitých specifických okolností, velice promyšleným způsobem a dočasně dávkovány léky nemůžou pomoct, ovšem umí-li psychiatr velice citlivě a individuálně  léky ordinovat, sledovat posun, zajímat se o svého pacienta jako o člověka, když zná jeho životní příběh a kontext, sebe-ponětí, významné vztahy a podobně. Jsem skeptická k tomu, že tohle a další potřebné souvislosti je možné obsáhnout během pětiminutového rozhovoru nebo dokonce po telefonu, jak se v mnoha případech děje. Čest ovšem těm, kteří to dělají jinak. Osobně jsem měla tu čest s takovými kolegy psychiatry týmově spolupracovat.

Snad přinese změnu psychosomatika vyučována na lékařských univerzitách. Zdali však bude silnější než motivační prostředky farmaceutických společností, to nevím, ovšem doufám.

Ne všechny léky jsou neužitečné, jakož i ne všichni lékaři jsou slepí a hluší k příznakům, které volají na člověka svým způsobem a svojí “řečí”, aby slyšel, zastavil se a pochopil, co je potřeba v jeho životě změnit. Příznaky jsou svým způsobem “přátelé” či “učitelé”, kteří včas upozorňují na skutečný problém a skutečné souvislosti. Málokdy jim nasloucháme a často je “přelepíme” prací, léky, ignorací. Tak se vrací a silněji, časem ruka v ruce s dalšími příznaky, aby nám dali druhou a třetí a čtvrtou šanci. Je jenom na nás, jakou komunikaci s nimi, čili sami se sebou rozvineme. Nebo zda setrváme v ignoraci a povýšené sebe-likvidaci.

Věřím, že všichni máme “přístup” k sebe-uzdravujícím schopnostem. Tělesným i duševním. Jenom bychom si neměli sami pod nohy házet klacky nebo se dobrovolně nechávat zavírat do iluzorních klecí léčby, která nekončí a neuzdravuje. Jenom z pozice úcty k „autoritě“, ke které jsme často nekriticky vedeni.