Hnutí mysli 144.: Když něco nezvládneš, vem si drogy nebo si kup nové auto

Při návštěve ZOO upadla malá holčička a rozbila si koleno. Teklo trochu krve, ale nebylo to naštěstí potřeba šít či řešit u lékaře. Rodiče měli sebou dokonce i dezinfekci, tu dětskou, takovou, co neštípe.

Jak to proběhlo? Pád nasledovaný křikem upoutal okamžitě oba rodiče. Maminka vzala malou do náruče, zatímco táta vyndal z brašny u kočárku ubrousky a tu dezinfekci.

Maminka hladila dcerku, tiskla k sobě, říkala, že to nic není a že se to zahojí než se vdá a ukazovala na tučňáky ve výběhu, čekající na krmení, aby odvedla pozornost holčičky od zranění.
Pláč ovšem neutíchal, naopak, malinko se zesílil. Tatínek holčičce zatím nastříkal koleno dezinfekcí a opatrně otřel ubrouskem. Malá začala ještě víc křičet a i kopat kolem. Tak maminka předala kopající dítko tátovi a odskočila koupit kopeček zmrzliny. Nabídla ho plačící holčině a v tu chvíli letěl kornout i s kopečkem vzduchem.
Kolem se otáčelo stále víc lidí. Maminka se nazlobila a domluvila děvčátku, že tohle se nedělá. Děvčátko se ještě víc rozplakalo a křičelo tak, že nebylo k uklidnění.

Tak se vydali pryč, malou nešlo dostat do kočárku, tak jí táta nesl křičící na rukách a maminka se omluvně podívala na kolem stojící a kroutila hlavou a přidala se k manželovi a dcerce.

Jistě se pak někdy malá uklidnila a všichni si zas užívali sebe navzájem.

Co však rodiče malou bezděčně učili?

Jistě, vyjadřovali ji péči a náklonnost. Nenechali ji samotnou se popasovat s bolestí a zraněním, pečlivě ošetřili kolínko.

Ovšem když potřebovala plakat, protože se lekla, protože kolínko krvácelo, bolelo, rodiče říkali, že “to nic není”, čímž nepotrdili její emoce a nárok na jejich projev. Naopak, popřeli je. Co se tím naučí? Že je nepatřičné projevovat určitý “nežádoucí” druh pocitů. Že to není tak, jak to cítí ona, protože oni si myslí, že to nic není, kdežto ona si myslí, že jo a proto i pláče, aby ukázala, že o “něco jde”. Učí se popření.

Navíc se snažili odvést její pozornost stranou, na tučňáky, čímž neprojevili dostatek úcty k jejím potřebám a závažosti situace tak, jak to potřebovala. Jinak by se ztišila a nezačala plakat víc. Rozptýlení je taky popření pocitů. Je to vyhýbání se. Co se tím učí? Že závažné potřeby a emoce mají jít stranou a raději než řešit to, co je potřeba, je dobré se věnovat něčemu, co s tím nesouvisí a nemluvit o tom, co je pro druhé a v jejich očích nežádoucí, i když je to pro člověka tuze důležité. A vyhnout se je dobré. A předstírat, že to neexistuje je dobré. A že její pocity jsou akorát tak hodny popření.

Pak ji nabízeli náhradu, kopeček zmrzliny. Evidentně mimo potřebu, kterou měla v tom okamžiku, zřejmě by jinak neletěla vzduchem. Náhradu, jakousi náplast, která taky nesouvisí s tím, co potřebovala vyjádřit v daný moment. Taky popření jejího sebevyjádření.

Kdy a jak se to má učit? Že má na své emoce, i ty “negativní”, nárok? Že je to v pořádku? Že je milována a přijatá, i když se zrovna neculí a nepřizpůsobuje okolí?

Nemůže tak podobné učení (a nechci to dramatizovat, pouze uvažuji) vést k tomu, že si dítě osvojí spíš to, že nepříjemné emoční stavy se řeší rozptýlením, náhražkou, vyhýbáním se, popíráním, hledaním úniku – třeba i drogami či nákupem nových věcí, jenom aby byla pozornost odvedena pryč od nitra a od možnosti blahodárneho uzdravení bolesti?

Pak slýcháme od rodičů: kde jsme udělali chybu, přece měl/a všechno, na co pomyslel/a, modré z nebe bychom snesli…
Všechno, až na přirozené přijetí, uznání, pochopení a akceptaci i ve chvílích nevalných projevů pláče a vzteku.

Někdy je za tím vlastní strach, že nezvládneme emoce druhého, že je neuneseme. V ten moment je to ale k zamyšlení a práci na sobě samotném.

Protože práve skrze vlastní růst můžeme “pomoci” tím kolem (zejména dětem) nejvíc – na cestě v hledání a potvrzení sebe sama.

Nebo ne?