Dětská srdce 6.: Tma je dobrá.

Miláčku, znáš někoho, kdo se bojí tmy? Nebo jsi to ty sám? Jakkoliv to je, řeknu ti příběh, po kterém se na tmu budeš dívat úplně jinýma očima. A přestaneš se jí bát. Poslouchej.

Znám hocha, jmenuje se Temishad a bydlí se svými rodiči v pouštní oáze. Vzal bych tě tam, len je to moc a moc daleko. Jestli znáš pouště, tak víš, že je tam moc horko a všude je písek, kam se jen podíváš. Ale pouštní oáza, ta je jako zázrak. Sytá zelená barva keřů příjemně uklidňuje oči, datlové palmy se prohýbají pod nádilkou sladkých plodů. Uprostřed je veliká studna a vedle ní nádherný rozlehlý přístřešek, vypadá jako velký stan, nejom má plochou střechu. Uvnitř je pohodlné sezení vystlané pestrobarevnými polštáři, nízké stolečky ze vzácného dřeva a kolem povívají lehoučké závěsy barvy perleťových lastur. Je to krásné místo k odpočinku. Tato oáza je velká a bydlí tam mnoho lídí, ve svých bílých domech se dřevěnými žaluziemi, které chrání vnitřek domu, společně s hrubými zdmi, před pálicím sluníčkem.

Temishadova rodina bydlí kousek od studny a kolem jejich domu jsou vysázeny mohutné palmy a ibiškové keře. Temishadova maminka má na terase domu ve velkých pískovcových květináčích nasázené pestré kytičky, které po západu slunce zalévá. A jak nádherně voní.

Temishad se hrozně bál tmy. Je to dítě slunce Shahtalan, jako všichni z jeho kmene a když slunce zapadlo za pískové duny, pokaždé se ho zmocnil divně svíravý pocit. Nejdřív se mu rozšířily zorničky očí, pak se mu začalo stahovat hrdlo a posléze mu do žaludku jakoby skočil kámen. Třásl se po celém těle. Zalil ho studený pot. Jenomže to byl hrdý hoch, takže o svém trápení nikomu neřekl.                                                                                                                                       Jeho Sníček Pomocníček si nevěděl rady. To možná nevíš, ale my Sníčkové Pomocníčkové dodržujeme určitá pravidla. Někdy je můžeme porušit, ale je lepší se jich držet. A to pravidlo, o kterém ti chci říct je pravidlo Trpělivosti. Znamená to, že pokud nás naše dítě nepožádá o pomoc, měli bychom trpělivě čekat a nezasahovat a řešení zatím nerozvíjet. I když víme, že ho něco trápí, protože mu vidíme do srdíčka i do hlavy. Ale pozor, je velmi důležité vědět, že vy, lidé, si vzájemně do hlav nevidíte. Proto je velmi užitečné, když něco potřebujete od jiných lidí, abyste jim to přímo řekli. Požádali o pomoc či podporu a pak, když ji dostanete, tak za ní poděkovali. A sami byli též připraveni pomoct jiným, pokud chcete a můžete a umíte. Pomoc můžeme i odmítnout, když nám ji někdo vnucuje a my si ji nepřejeme. Slušně a zdvořile, například takhle: “Děkuji ti, je to od tebe laskavé, že mi chceš pomoci. Já tvou pomoc teď nevyužiji. Budu však velice rád, až tě o ní požádám sám, že mi ji poskytneš pak.” Nebo můžeme i odmítnou pomoct druhému, pokud to z nějakého důvodu není možné, víš? Třeba nás někdo žádá o něco, co nepovažujeme za správné nebo čestné. Nebo nás někdo požádá o pomoc, kterou mu nemůžeme poskytnout, protože jsme vyčerpaní a unavení a nebylo by to dobře. Tehdy můžeme říct například tohle:” Je mi líto, neudělám to, protože s tím nesouhlasím.” Nebo “příteli, neudělám to pro tebe teď, ale když můžeš počkat, zítra to udělám rád.”

No a my Sníčkové Pomocníčkové se hlavně řídíme tím, že svou pomoc nevnucujeme za každou cenu. Počkáme trpělivě, až nás o ni naše dítě požádá. Je to důležité, protože pak se dovíme jeho vlastními slovy i to, co přesně potřebuje. Jinak bychom se mohli splést a dělat cosi, co je úplně mimo mísu. Rozumíš? S pomocí to není tak složité, jenom je dobře vědět, že jsme všichni úplně svobodni v tom, koho a zda o pomoc požádáme. A jsme úplně svobodni v tom, zda nabízenou pomoc přijmeme. A taky jsme úplně svobodní v tom, zda vyhovíme žádosti o pomoc. Odmítnout pomoc není sobectví. Je to odpovědnost vůči sobě i tomu druhému, protože někdy jednoduše pomoct nemůžeme, nebo z vážných důvodů nechceme nebo i neumíme. A tak je rovnou lepší, aby tomu člověku radši pomohl někdo jiný, kdo může a chce a umí to.

No a proč ti to vypravuji? Protože Temishad si nikomu o pomoc zatím neřekl. To ti povím, je to k zbláznění, když vidíš, jak tvoje milované dítě každou noc trpí a ty mu ještě nemůžeš pomáhat. Proto si zapamatuj, miláčku, že nejlepší je, když jsi v úzkých, honem požádat o pomoc. Vy lidé jste na této planetě propojeni a máte si vzájemně pomáhat. A může to být i tak, ze jeden pomůže tobě a ty zas někomu dalšímu a ten zas dalšímu a ani nevíš, kdy se to v kruhu k tobě zas vrátí. A tak proudí i láska.

Ale mluvil jsem i o výjimkách v pomáhání. U hodně malých dětí je dovoleno pomáhat, i když o to nežádají. Některé totiž ještě neumí mluvit, zato když něco potřebují, pláčou. A některé ještě dobře neví, že o pomoc požádat mají a můžou.

No a to právě byl tak trochu případ Temishada. Jeho strach a trápení trvalo tak dlouho, že se jeho Sníček Pomocníček rozhodl konat. Tehdy je zvykem přizvat jiného Sníčka Pomocníčka a probrat s ním situaci. Dělá se to proto, že vlastní Sníček Pomocníček miluje sví dítě tak moc, že je v důsledku dětského trápení někdy až slepý a nevidí nejsnadnější řešení. A tak si Temishadův Sníček Pomocníček zavolal mne. Sedli jsme si na studnu v oáze a dali hlavy dohromady.

A tu mi něco napadlo. Víš, jak jsem ti říkal, ze Temishad je dítě slunce Shahtalan? Tak právě to mi přišlo jako dobrý nápad, využít právě Shahtalan.

A teď ti řeknu, jak jsme to udělali, že se Temishad úplně ale úplně přestal bát tmy.                                                                 Nejdřív ti ale musím  říct, jak to s tou tmou vlastně je. Tma není zlá. Naopak. Je to jenom spící slunce. A má svůj velice důležitý význam. Má jich několik, některé ti prozradím.  Poslouchej.                                                                               1. Když je úplná tma a ty spíš, v tvém těle se tvoří velmi důležitá léčivá látka. Ta je potřebná pro zdraví, pro kvalitní spánek a vůbec pro zdravé fungování tvého těla. A tvoří jen po tmě, ne za světla. Ta látka se jmenuje melatonín, hezké jméno, viď? Proto je tma zdravá.

2. Dál jsi určitě někdy vypozoroval, že skoro všechny květiny se na večer zavírají. Až na některé výjimky. Taky potřebují odpočívat, aby byly zdravé a měly mnoho pylu a nektaru pro včeličky a motýly, i pro drobné ptáčky, jako jsou kolibříci. Nebýt toho, že padne soumrak a pak tma, nevěděli by, že mají odpočívat a onemocněly by. Včeličky by neměly co jíst, motýlci a kolibříci taky. Je to vše důmyslně propojeno. Proto je taky tma důležitá.

3. Další věc, která se pojí s příchodem tmy, je ochlazení. To je taky velmi užitečné, jinak by pomalu ale jistě vše vyschlo. Když slunce Shahtalan odvrátí svoji tvář, vše se díky tmě ochladí, vodní pára ve vzduchu se může proměnit v kapičky vody a jako rosa padnout na zem a tam se z ní napijí broučci a malé rostlinky. Některé rostlinky žijí jenom z kapiček rosy a bez ní by onemocněly a uhynuli. Proto je tma užitečná.

Tak a teď už víš, jak to s tou tmou je. Je zdravá, důležitá a užitečná. Je to naše přítelkyně, jenom má tmavou barvu a proto se jí mnohé děti bojí. Ale tmavá barva je pouze jedna z barev a důležitější je, jaká je tma ve své podstatě, jaká je uvnitř a ne jak vypadá. Mimochodem, to platí stejně i o lidech. Důležitá jsou jejich srdce, ne to, jak vypadají zvenčí nebo jakou mají barvu.

A teď, když už víš, že tma je zdravá, důležitá a užitečná, dovykládám ti příběh s Temishadem. Jak tam tak sedíme s jeho Sníčkem Pomocníčkem na studni a přemýšlíme, že využijeme pomoc slunce, domluvili jsme se, že uděláme výjimku a ukážeme se mu oba dva a ukážeme se mu ve dne. Jelikož Temishad už svého Sníčka Pomocníčka zná, není to žádný problém a nelekne se ho. Může se to udělat i tak, že se mu nejdřív přimluví v myšlence, pak s ním pohovoří nahlas a pak se s ním domluví, že se mu ukáže a že jsme tu dva. Někdy si dítě může i vybrat, v jaké podobě chce, aby se mu Sníček Pomocníček ukázal. Když se však setkávají častěji, obvykle se Sníček Pomocníček už nemění a ukazuje se mu pořád v té samé podobě. Ale všechno je na dohodě. Tak je to i v životě, všechno je na svobodné dohodě, pamatuj.

Tak Sníček Pomocníček zašel za Temishadem. Ten si zrovna hrál na zahradě u domu. Přimluvil se mu v myšlence, pak s ním chvilku mluvil a já jsem viděl, jak chlapec pokyvuje hlavou, že souhlasí. Ukázali jsme se mu oba dva. Temishad nás směle pozdravil a já si říkal, zda tenhle odvážný hoch je skutečně ten chlapec, co se tak bojí tmy.

A taj jsme nejdříve Temishadovi vysvětlili, jak to s tou tmou je a že není zlá. To, co už ty víš, miláčku. Velmi ho to zaujalo a začal se trošku usmívat. Pak jsme mu řekli, že víme, že je dítě slunce a že je Shahtalan jeho dobrý přítel. Kluk přikývl. Tak jsme nabídli, že polovinu našeho plánu uděláme za slunce a druhou polovinu za tmy, ale jenom tehdy, když už bude přiravený. Temishad chvíli přemýšlel a pak souhlasil. Takže jsme se pustili do práce na první polovině plánu. Možná se budeš divit, protože to bude opravdu zvláštní plán. Vždyť poslouchej. Vzali jsme Temishada za ruce a jenom jsme se procházeli po zahradě. Upozornili jsme ho na různé detaily. Ať si všimne, jak vypadají na slunci ibiškové keře. A jak vypadají na slunci datlové palmy. A jak vypadají na slunci pískovcové květináče. Jak vypadá na slunci stan u studny i studna samotná. A tak jsem prošli celičkou oázu. Vyšli jsme pak kousek do pouště a pobídli jsme Temishada, ať si dobře uvědomí, jak vypadá poušť za slunce. Ať si to všechno zapamatuje tak dobře, že kdyby to měl nakreslit, tak to bude umět i zpaměti. Pak jsme to prošli ještě jednou.

Když měl Temishad všechny ty obrazy na slunci vepsané do paměti, postavili jsme ho na zahradu a oči mu zavázali šátkem černým jako tma. Nebylo přes něj vůbec ale vůbec vidět. A řekli jsme Temishadovi: “ Tak a teď, když stojíš na slunci, ale tvé oči jsou ve tmě, říkej, co si pamatuješ, co je před tebou?” A Temishad začal vyprávět: “tady je malý ibišek a tam velký. Tuhle jsou dvě palmy a tam vzadu je studna. Vedle ní je stan. Za mnou jsou pískovcové květináče…” a tak pokračoval dál a dál, až vyjmenoval vše, co si vštěpil do paměti. Šlo mu to skvěle.                                 To samé jsme udělali na poušti, tam to nebylo nijak složité, byly tam prostě pískové duny, kam se člověk jenom rozhlédne. Vrátili jsme se na zahradu a ptáme se Temishada: “Rozumíš, broučku? Vše, co jsi viděl na slunci tam je tak, jak si to viděl na slunci, i když tvé oči jsou v tmě, rozumíš?” “Ano”, řekl Temishad, “rozumím, vše je stejné, když na to koukám na slunci, nebo jsou mé oči ve tmě”. “Dobrá”, řekl jeho Sníček Pomocníek, “A řekni mi, jsi připraven udělat druhou polovinu plánu za úplné a opravdové tmy?” “Já nevím, asi ano”, odtušil Temishad, “a co budeme dělat po tmě?”

“To brzy uvidíš, broučku. Tady se stmívá brzy”. Stihli jsem to právě včas, maminka kluka právě volala k večeři. “Setkáme se po setmění u vás na terase”, špitl za ním jeho Sníček Pomocníček a Temishad běžel domů.

Když padla tma, čekali jsme. Na terase zatím nikdo nebyl. “Bu-bu”, ozvalo se nám za zády. Ten malý rošťák přišel dřív, ukryl se za pískovcovým květináčem a teď nás chtěl polekat. “No mně se zdá,” říkám, “že tady se už nikdo moc nebojí, co?” Temishad se usmál a čekal, co bude. “Broučku, dej si na oči tady ten stejný šátek, jak jsme to dělali ve dne, prosím”, říká mu jeho Sníček Pomocníček. “Dobře, už mám”, hlásí Temishad. “Tak, dobře a teď nám říkej, co před sebou vidíš, zatímco jsou tvé oči v tmě pod šátkem, stejně jako jsme to dělali přes den. Co si tedy pamatuješ, jaké obrazy jsi viděl na slunci a ukazuj, kde co je, rozumíš?”. “Ano, rozumím,”, říká, “tady je malý ibišek a tam velký. Tuhle jsou dvě palmy a tam vzadu je studna. Vedle ní je stan. Za mnou jsou pískovcové květináče…” a tak pokračoval dál a dál, až vyjmenoval vše, co si vštěpil do paměti. Šlo mu to skvěle. “Výborně!”, pochválili jsme ho jednohlasně, “to bylo perfektní. A teď kousínek vyjdeme za oázu do pouště a ty zase řekneš, co vidíš i když jsou tvé oči ve tmě pod šátkem. ” Tam to nebylo nijak složité, byly tam prostě pískové duny, kam se člověk jenom rozhlédne, i když má oči ve tmě.

“Dobře sis vedl, Temishade, velmi dobře, říká jeho Sníček Pomocníček. Co ti chci říct, broučku, je to, že všechny ty věci jsou za slunce a za tmy úplně stejné. Jsou to ty samé věci. Jenomže za tmy, když se z terasy line světlo, ibišky vrhají různé stíny a ty vypadají jaksi strašidelně, ale nic to není, je to jen stín. Ve dne se stínů nebojíš, není důvod se jich bát ani po tmě. Vše je stejné, jen naše představivost, naše fantazie vidí po tmě za každým květináčem strašnou obludu, ona tam však ve skutečnosti není. Jsou to jen stíny, se kterými si pohrává naše fantazie, víš, broučku? Můžeme se společně nyní podívat, jaké stíny všude kolem jsou a pak přijít k nim blíž a přesvědčit se, že tam vůbec nic není, jestli chceš.” “Dobrá“, souhlasí Temishad a projdeme kolem ibišků a květináčů a palem a za malou chvilku říká, že je mu to jasné a trochu se stydí, nyní, když vidí, že nic nevidí. “To se ale není potřeba stydět, tohle je velmi běžná věc a mnoho dětí se bojí tmy. Je potřeba získat tuhle novou vlastní zkušenost, aby se strach rozplynul, víš? A ty ji teď máš, tak můžeš klidně spát a vždy, když přijde tma, jenom si vzpomenout, že věci jsou takové, jako za slunce a že tma není zlá, naopak, je zdravá a je důležitá a je užitečná”. “Děkuji, pánové”, říká Temishad, půjdu teď spát. “Dobrou noc, broučku”, říkáme jednohlasně, “Shalan dente rei.”

Tak a teď i ty, miláčku víš, jak to je s tou tmou a s tím strachem z ní. Fantazie je skvělá, když se používá jinde a jinak. A pokud se taky bojíš tmy, už víš, co si o ní myslet a jak se svého strachu zbavit. A taky už víš, že je dobře požádat o pomoc a i ty další věci o pomoci a o svobodě a o odpovědnosti, co jsme si říkali.

Shalan dente rei, Miláčku.