Hnutí mysli 184.: “Protože” a “Sebevědomí” jsou jen zdánliví kamarádi.

Mít o sobě pocit či přesvědčení, že jsem v pořádku, prožívat klidné sebevědomí a vnitřní sílu a to odvisle od toho, zda se mi právě daří v práci nebo ve vztazích, odvisle od toho, co o mně právě říkají jiní, pro mnohé z nás zní jako pohádka. Proč ale?

Často si o jiných myslíme, jak jsou na tom se svým “sebevědomím” dobře, PROTOŽE to mají čím “doložit”, na čem své sebevědomí “postavit”. Kupříkladu:

– daří se jim v práci a za posledních 5 let ztrojnásobili svůj plat, nebo se dostali na významnou pracovní pozici, kde se těší úctě kolegů

– mají krásnou rodinu, barák, dvě-tři auta, jezdí na dovolené

– jsou to slavní chirurgové, kteří zachránili mnoha lidem život

– jsou jinak pracovně či osobně úspěšní

– je na nich vidět, jak je život baví, mají své koníčky, na všechno čas

– v klidu odprezentují finanční výsledky firmy před 2000 zaměstnanci

– vystoupí v televizním pořadu “live”

– dokáží někoho, kdo se chová jaksi nejapně, okamžitě “uzemnit” pár dobře mířenými slovy a to pohotově

– …

Tihle lidé si své sebevědomí “zaslouží”, tak je jasné, že ho mají.  PROTOŽE za ně mluví jejich výsledky, je to vidět, jak jsou dobří. PROTOŽE se jim daří v práci, PROTOŽE cokoliv, PROTO mají to sebevědomí. Kladné mínění o sobě, sebedůvěru, jsou vnitřně klidní, vyrovnaní, nebojí se.

A tu bych si dovolila poznamenat dvě věci:

1. Není to tak, že tito lidé jsou automaticky pevní v kramflecích, jak by se jeden domníval.

2. Sebevědomí nemusí být odvozeno od vnějšího úspěchu v čemkoliv, může to být vnitřní stav, odvislý od čehokoliv venku.

Že to zní podivně? Tak se přesvědčte sami a požádejte kohokoliv, koho považujete za sebevědomého, PROTOŽE se tak jeví, PROTOŽE má ty úspěchy a podobně, ať řekne, jak na tom je. Podivíte se, co se dozvíte. Já s lidmi mluvím a každý den potkávám velmi úspěšné a zajímavé lidi, kteří si nevěří a často si nevěří vůbec.

A taky se zeptejte člověka, kterého považujete na první pohled za “průměrného”, jak je na tom se svým sebevědomím. Zde se rovněž lehce stane, že se podivíte. Přirozeně inteligentní člověk, který moc nevyčnívá pracovně, nefiguruje na vedoucích pozicích, jeho rodiče mají ukončenu základní školu a on je úplně v pohodě. Když se ho zeptáte, jak moc si věří, řekne, že člověk si jednoduše věřit “musí”, jinak co by to bylo za trápení na světě? Třeba může věřit v Boha, v něco dalšího taky ale sobě, sobě věřit je přirozenost. Řeknete mu, že něco podle vás udělal moc dobře a on řekne: “děkuji, já vím a mám radost, že ti to pomohlo nebo že si to taky myslíš”. Zeptáte se ho, zda o sobě někdy pochyboval a on se podiví, na co že se to ptáte? Ano, pochyboval, zda to či ono dobře dopadne, ale nikdy nepochyboval o sobě, nebo o tom, že neudělá pro důležité věci maximum, co umí a zná a když ty věci dopadnou ne úplně perfektně, za sebe může říct, že odvedl dobrou práci a tak proč pochybovat? A o čem vlastně pochybovat? O sobě? O tom, že jsem v pořádku takový, jaký jsem? Jak je vůbec možné o této bazální věci mít pochyby?

Když se narodí malinké miminko, napadlo by nás říct:”Ty nejsi v pořádku?” Proč bychom to říkali? Jasně, že je v pořádku, takové, jaké je. A to nejenom že není na vedoucí pozici a nemá dvě – tři auta a nepřednáší na univerzitě, ono dokonce ani neumí rodný jazyk, neumí spočítat 2+2 a neumí chodit vůbec, natož tak na záchod. A je skvělé? Je. Má hodnotu? Má a jakou! Je to člověk. Je potřeba ho honem naučit, aby o sobě pochybovalo? Ne.

A jak pak to, že se to stejně časem naučíme? Pochybovat o lidech, měřit jejich hodnotu, pochybovat o sobě. Žádné “PROTOŽE” nepatří k dokonalému miminku, pouze to jediné: Je v pořádku, jaké je, PROTOŽE je. A když je o den starší, ztrácí tuto přirozenou výsadu, že je v pořádku? Ne. O týden ji ztrácí? Možná ano, protože pořád pláče a my se nevyspíme. To je ale měřítko toho, zda je ono v pořádku? Jako bytost, nemyslím zdravotně, to se může stát, že se něco děje. Není. To je pouze NAŠE představa o tom, jaké má být miminko, aby splnilo naši představu o “dokonalosti”. Pak přijdou další úskalí a někdo řekne: “ono se ještě neotáčí na bříško? Hm, hm, to s ním něco není v pořádku”. A už se to veze s miminkem, začneme o něm tak přemýšlet jinak, porovnávat, zhodnocovat, vyžadovat časem určité chování a jiné trestat, těšíme se, když přinese jedničku a chválíme ho, jaké je šikovné. Jinými slovy říkáme: když přineseš jedničku, jsi šikula = když ji nepřineseš, jsi ne-šikula. Pomáháme mu vytvářet si o sobě názor, dojem, pocit, obraz. A jaký?

Žádné “PROTOŽE” nepatří do vnitra člověka, do jeho sebeobrazu a sebevědomí. Každý jsem v pořádku. Bezpodmínečně. Všichni jsme nějací a každý jiný. V pořádku. Jenom tak. Od narození. Ne “PROTOŽE”. A pak se každý nějak realizujeme, tvoříme více či méně, je však autor tří románu “víc člověkem” než autor jednoho románu? Není, jenom napsal více písmen. A je ten autor jednoho románu “více člověkem”, než pekař rohlíků? není, jenom píše a ten druhý peče. A co když někdo není zaměstnaný a doma pečuje o děti? Je méně? Není. Každý jsem člověk a každý jsme v pořádku.

Tak jaký strach, jaká tréma, jaké pochybnosti? Jsem to já a já JSEM když doma spím i když v práci něco dělám i když nedělám nic a jen tak odpočívám. Hodnotu si nesu v srdci, v duši, PROTOŽE jsem, jsem člověkem.

Tak hurá do těch vysněných akcií, do těch odkládaných projektů v šuplíku, hurá do života. Honem zas tak dlouho netrvá, abychom si mohli dovolit plýtvat svým životním časem na takové nesmyslné zbytečnosti, jako je pochybnost o vlastní hodnotě. Pochybujme, avšak v klidu, vnitřně srovnaní, zda jsme něco nemohli udělat lépe, zda jsme se nemohli něco víc naučit, někomu pomoci, udělat hodnotný čin. Klidně. Pak to nějak pro sebe vyhodnoťme a uzavřeme, poučme se, či pro příště se rozhodněme jinak. Ale nepochybujme o své bazální lidské hodnotě.

Tak co jsme to chtěli udělat a zatím neudělali, abychom nevypadali blbě, neselhali či se “neztrapnili”? Může se miminko ztrapnit? Ne. A proč by se měl ztrapnit člověk ve věku “miminko + x let”? Proč?