Hnutí mysli 214.: Interstellar v našich vztazích

Kdo viděl film Interstellar, americký vědeckofantastický film režiséra Christophera Nolana, jistě si pamatuje, jak vyslaní výzkumníci, kteří měli najít pro lidstvo nový domov za hranicí naši galaxie, přistáli na zvláštní planetě. Pokrývala ji mělká voda a čas na ní plynul odlišně. Jedna hodina na této planetě znamenala 7 let na Zemi. Každé zdržení bylo draze zaplaceno časem. Každé rozhodnutí muselo být pečlivě zváženo a konat se muselo rychle.

Kdyby se rodiče nemluvněte jen jednu hodinu zdrželi na Millerové planetě a nebrali bychom do úvahy čas potřebný na let tam a zpátky, vrátili by se na Zemi a jejich dítě by bylo v druhé třídě základní školy, umělo by číst a psát, počítat, své rodiče by možná už ani nepoznalo. Kdyby se zdrželi hodiny dvě, bylo by téměř dospělé a kdo ví, jestli by si mezi sebou ještě vůbec uměli rozvinout blízký vztah.

Taková relativita času však probíhá i na naší planetě a my o ní víme. Třeba máme přepočet lidských roků na roky psí. Je to malinko mírnější nepoměr, obvykle se průměrně jeden lidský rok považuje za 7 psích. To znamená, že pejsci nám rostou, dospívají, žijí i umírají rychleji, než my, lidé.  Zatím co nám uběhne jedno jaro, jim uběhne jeden a 3/4 roku. Téměř dva roky psího života v průběhu jednoho jara člověka.

V obou případech s tím zřejmě nic nejde dělat. Bohužel se však “ztráty” času dějí v našich vztazích i navzdory tomu, že žádné časové relativitě jako lidi mezi sebou nečelíme. Dny pro každého z nás mají 24 hodin a jaro je pro každého z nás jedno ze čtyř ročních období, které trvá 3 měsíce, alespoň v našich zeměpisných šířkách. I tak často říkáme: “ten čas ale letí”. A kolik z nás se na něco chystá a ani to nezačne dělat? Kolik z nás chce za někým zajít na návštěvu a pořád to odkládá, protože jsou jiné, DŮLEŽITĚJŠÍ projekty, povinnosti, důvody?

A pak si uvědomíme, že uběhlo 7 let a my jsme neudělali něco, co bychom byli bývali udělali hned, kdybychom věděli, že ten člověk tady už za 7 let nebude, třeba. Na co bychom bývali potřebovali pouze jednu hodinu, kupříkladu. Jako na Millerové planetě, je to pak úplně stejné. Hodina vyměněna za sedm let. Čas, který se nevrátí.

Co je měřítkem toho, co je dobré nezmeškat? Kde jsou pravidla toho, čeho nechceme litovat? Že jsme neudělali a mohli jsme?

Ve vztazích, přesto, že jsme neletěli do jiné galaxie, pořád relativita číhá. Relativita hodnot, relativita důležitosti našich rozhodnutí, preferencí. K dispozici je sice jedna ze spravedlností, a to plynutí času stejným tempem pro každého z nás, tady na Zemi, ovšem pouze za předpokladu, že s tím časem umíme zacházet, abychom se za “chvilku” nevzpamatovali, že už přešlo těch “7 let”. Protože pak s tím už nic neuděláme, jako vědci na Millerové planetě. Ani tam, ani tady nelze čas vrátit zpátky.

A proto nejde vzít zpět ani vyřčené slovo, nejde vzít zpět čas strávený v práci na důležitých projektech místo toho, abychom objevovali své blízké, říkali jim věci, které jim zatím říkat můžeme a dělali věci, které s nimi dělat toužíme. Pokud jsou tady s námi.

Ať nám čas běží rychle nebo pomaleji, plyne zatím kupředu. A čím ho doopravdy naplníme, to tady bude. Každé “až jednou” je iluze, která může být akorát hořce polknuta, až bude pozdě. Anebo může být skutečností, a to pouze tehdy, když se pro to rozhodneme a uděláme první krůček.

Proč neříct dětem příběhy z vlastního dětství už dnes večer, proč nezaložit kompost už toto jaro, proč nezajít s přáteli na pivo již tento víkend, proč nepustit z hlavy staré bolesti hned teď, proč nerozvíjet blízké vztahy hned, proč se nezastavit v práci a nepoložit si otázku: “je opravdu všechno tak, jak si v mém životě přeji?” Proč cokoliv, co je opravdu důležité odkládat a riskovat časovou relativitu na Zemi? Každé zdržení může být draze zaplaceno časem.

Jak by měl vypadat tento den, byl-li by posledním? Co bychom dnes dělali, kdybychom věděli, že někdo pro nás důležitý tu již zítra nebude? A co bychom udělali sami pro sebe, kdybychom věděli, že pokud nezačneme dnes, nezačneme nikdy?