Hnutí mysli 217.: Úcta k rodičům nebo nevděk?

Znám tolik příběhů, ve kterých se nejen mladí lidé, no i lidé v pokročilém věku rozhodovali, zda poslechnout názor svých rodičů a projevit jim tak ÚCTU, nebo si udělat po svém a riskovat jejich HNĚV a rozhořčení až zavržení. A být obviněn z nevděku.

Tu se to týkalo výhrad vůči partnerovi či partnerce, tam výběru školy či zaměstnání. Slyšela jsem i trpká konstatování s odstupem času, jak pak hluboce litují toho, že si nestáli za svým. A současně jakousi úlevu, že nebýt toho, pak by zřejmě jistě přišli o PŘÍZEŇ rodičů a rodiče je potřeba CTÍT, tak je to vlastně nakonec dobře. No pocit hlubokého zklamání a smutku a NESVOBODY přetrvával.

V takových případech si říkám, jak si sami strojíme vlastní PASTI. Je to skutečně tak, že pokud se v životě řídím svými hodnotami, přesvědčeními a potřebami, nutně tak porušuji úctu k rodičům? Nemůže to být tak, že tyto věci spolu vůbec NESOUVISÍ? Nemůže to třeba být tak, že si CTÍM rodiče a cítím k nim upřímnou lásku i vděčnost za život a SOUČASNĚ si CTÍM SAMA SEBE a svá rozhodnutí, za která jsem připraven nést odpovědnost? A že nedopustím, abych se v životě vystavil nesvobodě?

Nemůže to být tak, že posléze i rodiče, jejichž reakcí se “dítě” obává, zjistí, že jejich potomci jsou šťastní ve svých vlastních volbách a tudíž sami nakonec naleznou klid, jelikož své děti milují?

Kdo ví nejlépe, co potřebujeme a kdo v průběhu života nebo na jeho konci zodpovídá za jeho kvalitu? Není na koho nakonec ukázat prstem, pouze na sebe, ať je ten život zdařilý nebo ne. Pozdě pak bude na uvědomění, že by bylo bývalo lepší žít podle vlastních pravidel a hodnot a potřeb. SVOBODNĚ. A současně v LÁSCE k blízkým.