Hnutí mysli 41. Co nám muži neřeknou
Žena, která svého muže VYCHOVÁVÁ k “obrazu svému” se zarputilou rozhodností, že ona ví, co je správné, jak se má chovat k ní, ke své tchýni, ke svým podřízeným, jakým tónem má mluvit v práci, jaký dojem má budit před svým šéfem, jaký sport má pěstovat, co číst, co sledovat, kolik času má věnovat čemu, co má umět, aby byl chlapem, jak se patří, kdy má přijít domů a co má kdy říct…
se NIKDY nebo málokdy dozví, po čem její partner touží, čeho se obává, co by chtěl dělat, zda se cítí prázdný nebo naplněný, o čem pochybuje, jak sám sebe vidí, jak by se chtěl vidět, čeho se pekelně bojí, co miluje, o čem přemýšlí, koho by nejraději vyfackal a koho obdivuje, před čím uniká, z čeho má pekelný strach, jestli si nepotřebuje dát od všeho pauzu, zda se cítí milován, respektován, přijat, kdy naposled plakal…
…a třeba to muž začne říkat někomu JINÉMU, kdo ho nepotřebuje měnit, přetvářet k obrazu svému, kdo ho samozřejmě bere takového, jaký je, kdo se s ním umí smát, plakat, těšit se, plánovat, s kým necítí to břímě odpovědnosti za každé své slovo, pohled, posunek, kdo ho bere jako ČLOVĚKA a umí OCENIT…a nemusí to být jeho matka…
Nepotřebuje snad každý, ať muž nebo žena a nebo dítě přijetí a svobodu ve svém bytí bez břemene naplňování očekávání druhých a balvanu odpovědnosti za jejich osobní štěstí, které údajně stojí a padá jenom na tom, jak se právě zachová?
