Hnutí mysli 45. Být mužem je dnes těžké. Být ženou je dnes těžké.

Prastaré výjevy z jeskyň, kde polochlupatá žena, strážkyně ohně, v bezpečí před šablozubým lvem
(protože chlupatý muž vykopal propast a nastrčil do ní kůly nebo sestrojil důmyslný žebřík či lano, po kterém zubatá šelma nevyšplhá)

jednou paží chystá vodu na polívku z mamuta či pterodaktyla a v druhé drží spokojené dítko cumlající sladkou bramboru a možná kost od včerejška, mi připadají jaksi “v pohodě”.
Byli pralidi tehdy vegani? Nevím..

Pod lavicí uložený kožich, co už chtěl spravit, nahoru bylinky, nasušené loni, jeskyně vymetena a s klesajícím sluncem a plápolajícím ohněm útulná na pohled.

Pražena hezky upravena: ve vlasech kost z netopýra, na ruce náramek z mušlí. Od muže. Kytka u vchodu, zahání mouchy. Usmáta. Klidná. Dítě taky.

Spokojena, protože dnes zaskočila pražena od naproti z Dračí skály a domluvili setkání všech pražen, již příští úplněk, pro posílení ženské energie.

Těší se na pramuže, přinese vejce a dnes by se mohl taky trošku opozdit, jako před dvěma týdny, kdy se zastavil u přítele, který stavěl chýši na stromě. Tu pomohl, tu ochutnali kvašený nápoj z čehosi.
A ona zatím měla chvilku pro sebe. Za jezerem objevila hlinku, kterou se dá zdobit nádobí i tvář, vypadá to moc hezky, možná si naleziště nechá pro sebe a kousky hlinky bude vyměňovat za kamínky a perly, které mají pralidi od pobřeží, jsou hezké. Nebo třeba za sladké brambory. Tady v horách jsou vzácné.

Hlavně, že je pohoda.

Zdál se jí sen, který ji malinko vyděsil. Naštěstí se vzbudila a zjistila, že je to pouhý sen. Neví, jak skončil, ale začal takhle:

O pár tisíc let je jeskyňě krásně naleštěna avšak prázdná. Pobíhá po ní pouze mládě šablozubýho lva, s opilovanými zoubky a na jakémsi laně. Naříká, bojí se samoty.

Všude je všeho dostatek, zásoby jídla, kožešiny, možná i víc, než je možné spotřebovat.
Nejsou tady ale pralidi. Jsou kdesi opodál, mračí se, nadávají, něco dělají a vypadá to, že ne rádi. Občas se šťouchnou, podrazí si nohy. Nepodají ruku. Mají na sobě divné kožešiny s nápisy a ty nápisy si vzájemně čtou. Pak chtějí stejné nápisy.

Mohli by, ale nejí, mohli by, ale nepijí. Opodál teče potok, mají však jakési nádoby s barevnou vodou a pijí z nich. Kousek je les s příjemným stínem, oni jsou však na vyprahlé pláni a cosi budují, aby na ně nesvítilo slunce a aby na ně foukal vítr z jakési skrýše. Někteří sedají do zvláštních hnízd a ty pouštějí jakýsi smradlavý dým. Některá hnízda létají vzduchem.

Děti jsou v ohradách s cizími lidmi.
Staří jsou v ohradách s cizími lidmi.
No, i dospělí jsou vlastně v ohradách, s cizími lidmi, zdá se. Moc spolu totiž nemluví. Asi se dorozumívají telepatií, jako šamanka v lese. Ženy dělají dost divné věci, zdá se, že stejné, jako muži, v ohradě i mimo ní. I se tak tváří, všichni stejně a moc si nekoukají do očí.

Když je tma, dospělí vylezou z ohrad, vyberou z ohrad děti, staří ostávají v ohradách i přes noc, vlastně pořád.
Pak jdou do jeskyň, oheň se rozhoří okamžitě, jakmile vstoupí, zvláštní…

Pak nemluví, něco jí a pak koukají jedním směrem, do takové skrýše, odkud vychází slabá záře a zvuky. Pořád nemluví. Zaženou děti kamsi, kde jsou samotné. Sami pak jdou spát.

Na druhý den to samé.

Ještě že se včas vzbudila. Vypadalo to tak skutečně, až jí zavalil tísnivý pocit.