Dětská srdce 11: Lidská přání

Miláčku, tenhle příběh je o síle člověka, kterou vy, lidé, vládnete od Počátku Věků, jenom na to někdy zapomínáte. Já ti to teď připomenu. Ta síla spočívá v přáních, poslouchej.

Hluboko v horách Morashkat, tam, kde se modrá tráva vlní ve větru a stříbřisté větve dávných stromů vrzají tu pod nádilkou sněhu, tu pod pražícím sluncem, žil Hashkarat, mladý muž s odvážným srdcem a bystrou hlavou. Po celá tisíciletí bylo zvykem, když mladý hoch nebo mladá dívka vstupovali do věku muže či ženy, že můžou mít tři přání. Přání není možné odvolat a nesmí si přát smrt jiné živé bytosti či jiné neštěstí pro druhého.

V pradávných dobách Hashkaratův prastarý národ uměl zacházet s přáními dobře a každé dítě dobře vědělo, že je potřeba si dát velký pozor na to, co si přejí, než to vysloví před kouzelníkem Ashkatruanem. Jelikož se přání splní. A tak si svá tři přání každý vždy dobře promyslel. Časem však toto poznání bylo zapomenuto. A tak kouzelník Ashkatruan, laskavý k lidem ve svém srdci, ponechává lidskému tvoru mezi jednotlivými rozhodnutími vždy deset let. Jelikož Ashkatruan ví, že lidské mládě má často jiná přání než mladý člověk a ten zas jiná než člověk zralý. Všichni zrajeme s proudem času, někdo rychleji, jiný pomaleji.

I nastal takový čas pro mladého Hahskarata. Hashkarat již několik let přemýšlet, co si bude přát a jak vyzrát na kouzelníka Ashkatruana. Když přišel jeho čas a kouzelník ho navštívil, nadechl se zhluboka a vyslovil toto: “Přeji si, aby jsem si každý den po zbytek svého života mohl něco přát a to se splnilo.” Takové přání snad ještě nikdo nikdy nevyslovil. S napětím čekal, co se stane a připraven byl na leccos, kouzelníkův hněv či ocenění troufalosti. Ale Ashkatruan zcela klidně odvětil: “Staniž se tak, jak si přeješ, Hashkarate. Každým dnem po západu slunce tě navštívím a ty mi řekneš své přání. Mám jedinou podmínku: musíš si přát každý den něco jiného, jinak všechna tvá předchozí přání zmiznou. A po deseti letech se zeptám znovu, zda své přání přehodnotíš nebo si jej ponecháš. ” A s tím kouzelník odešel.

Haskarat chvíli stál, překvapen, jak hladce to prošlo. Byl snad i trošku zklamán, že se mu dostalo toho, o čem tak dlouze přemýšlel, takhle lehce a bez boje. Nečekal to. Navíc jeho mysl byla po celá ta léta naplněna přemítáním o tomhle okamžiku a vylaďováním onoho přání, až najednou znejistěl, zda bude honem sto vymyslet další přání na zítřek a pak na každý den. A jestli to skutečně chce. To tak někdy lidé prožívají, když velmi dlouho po něčem touží a to se pak najednou vyplní, tehdy si někdy nejsou jisti, zda to vůbec pořád ještě chtějí. Zní to zvláštně, že? Není čemu se divit. Dlouhá léta snění se stanou zvykem, každým dnem snění sílí, rozvíjí se, člověk své snění pozná do detailu a najednou snění zmizne, protože se promění v realitu. Pokaždé, když zmizne něco, na co jsme zvyklí, cítíme se zvláštně. Hashkerat v ten den, než zaspal, pomyslel si: “vždyť je to dobré přání, to bych musel být blázen, abych tohle přání po deseti letech změnil…” a usnul.

Ráno se vzbudil brzy a měl pocit, jakoby vůbec a nespal celou noc přemýšlel, co si dnes přát po západu slunce. Hlavou se mu honili nejrůznější možnosti. Stádo koní nebo loveckého psa, úrodnou půdu, sílu tří mužů, dostatek jídla a pití po zbytek života…co si přát první? Haskarat měl najednou mysl plnou přání, která se honila a přeskakovala navzájem. Tak si řekl, že si je všechny zapíše na svitek a pak jednoduše den po dni bude ze svitku číst. O ta nejlákavější přání si řekne hned zpočátku a pak přijdou další a další a další…líbilo se mu to, jak to šikovně vymyslel.

A tak přišel první západ slunce a Ashkatruan se zjevil v jeho příbytku. “Co si přeješ dnes, Hashkarate?” ptá se Ashkatruan. Hashkarat rozvine svitek a přednese: “Přeji si sílu třiceti mužů od teď po zbytek svého života.” “Jak si přeješ”, odvětí Ashkatruan a těmito slovy odchází. Hashkarat pocítí pod kůží zvláštní svědění a sám je zvědav, jak se zdařilo přání vyplnit. Rozhodne se proto nadzvednout nůši plnou dřeva pouhým prstem jedné ruky. A zdárně. Hashkaratovi se blysne v očích a běží do lesa a tu překulí velkou skálu, tam vytrhne starý suchý strom i s kořeny holými rukami.

Když se po západu slunce Ashkatruan zjeví u jeho příbytku, aby mu položil tutéž otázku, jako včera, překvapí ho nejdříve zcela jinou otázkou: “Haskarate, jak si naložil se svou sílou? Co užitečného jsi dokázal?” Hashkarat hledí na kouzelníka a jeho líce zalije ruměnec. Mlčí, nic neříká. Jaksi mu převalování skal a vytrhávání stromů nepřijde nikterak užitečné. Po chvíli se kouzelník zeptá. “A měl jsi u toho dovádění v lese alespoň radost?” “Ano, to ano, měl jsem velkou radost, Ashkatruane”, říká Hashkerate.  “Pak to bylo užitečné, mladý muži. A co si přeješ dnes, Hashkarate?” Hashkarat, ještě s ruměncem na tvářích, odvětí: “Přeji si stádo koní rychlých jako letní bouřka a černých jako temná noc.” “Jak si přeješ, odvětí Ashkatruan a těmito slovy odchází. V tu chvíli se zem pod Hashkeratovymi nohami zatřese duněním mnoha kopyt a když Hashkarat pohlédne do tmy, proti obloze se jasně črtají hřbety a krásné hlavy mnoha tmavých hřebců a klisen, radost pohledět. Sedne si na lůžko, hledí na svitek, který je odshora dolů popsán různými přáními od výmyslu světa. Má jich 174 přesně. Měl by dopsat další, zatím má za sebou dva dny z deseti let, kdy pokaždé musí vymyslet nové přání, jinak všechna původní přání zmizí. Ulehne na lůžko a pořád hledí na ty znaky na papíře. Hned další přání je prostranný a prosluněný dům se zahradou a jezerem. Pak smečka nejlepších loveckých psů. Luk a šípy, které nikdy neminou cíl. Sedlo na koně, ve kterém nikdy není cítit únava. Pak jídlo a pití na zbytek života. Oblečení z nejjemnějších látek, které se nikdy neobnosí. Obutí z nejměkčí kůže, které se nikdy neprošoupe. Stříbrné svícny. Nadýchané peřiny. Drahokamy a perly. Loď, která se nikdy nepotopí, rychlá jako vichr. Znalost všech cizích jazyků. Umění mluvit se zvířaty. Moc pohledět do duše jiných lidí… a Ashketruan mu vše plní a Hashkarat má ze svých koní radost a má radost z plavby rychlou lodí, má radost ze svých psů a luku, ze všeho, co si přál.

Jak plynou dny, kouzelník pokaždé po západu slunce přichází a seznam se ztenčuje a Hashkaratemu dochází fantazie. Vše, po čem kdy toužil, Hashkarat již má. Kdyby nechtěl, nemusí po zbytek svého života nic dělat a bude si žít v blahobytu a přebytku. Den se zase chýlí ke konci a Hashkarat neumí vymyslet další přání. Tak lehké se to zpočátku zdálo být a teď neumí vymyslet, co by si ještě přál. Dobře ví, že takhle může o vše přijít. A to by se mu vůbec nelíbilo. I napadne ho řešení a tak, když přijde kouzelník, vytáhne Hashkerat původní svitek a přečte znovu první přání, akorát dodá vždy o jedno víc. Tak chce mít sílu třicetijednoho muže, stádo koní a jednoho navíc a tak dále. A je spokojen, jak chytře to vymyslel. Ashketruan se pokaždé poroučí se stejnými slovy: “Jak si přeješ.” A tak se Haskaratovi množí stáda koní, rozrůstá majetek, narůstá síla ve svalech. Den po dni je však méně radostný a méně je radosti z koní, ze psů, z plavby rychlou lodí, z luku…

Uběhne deset let a Hashkarat, ač všeho má nadbytek, radost postrádá. Navíc v tenhle den má možnost si přání ponechat, nebo jej nahradit novým. Nyní je i rád, že tuhle možnost má, je už znaven vymýšlením dalších a dalších přání a navyšováním těch předešlých. Jeho život je přeplněn splněnými přáními, není však naplněn. Tak co si přát? Jak tak přemýšlí, najednou zachytí myšlenky nějaké ženy z jeho osady, které vyvěrají z hloubi její duše: “Dala bych všechno na světe, jen kdyby bylo mé dítě zdravé…” Hashkarat cizí myšlenku i přání slyší zcela jasně. Tu vejde kouzelník a říká: “Hashkarate, uběhlo deset let a ty si můžeš ponechat své chytré přání do konce svého života nebo si přát jiné a to bude platit po dobu dalších deseti let. Co si přeješ dnes, po deseti letech, Hashkarate?” A Hashkarat odvětí: “Přeji si, abych si každý den po zbytek života mohl přát pro jiné lidi splnění jejich přání, Ashketruane. “Jak si přeješ”, odvětí Ashkatruan a těmito slovy odchází.

A tak si Hashkartat přeje uzdravení toho dítěte a ono se uzdraví a žena je moc šťastna. A Hashkarat se cítí naplněn. Tu si vzpomene, jak se ho první noc Ashketruan ptal, zda to, co si přál, bylo nějak užitečné. Nyní to užitečné bylo, tím si byl jist. Ráno brzy vstal a zašel k sousedům a poptal se, co by si přáli. A sepsal druhý svitek. Dlouhý svitek. Od toho dne měl Hashkarat o přání postaráno, jednoduše začal kouzelníkovi předčítat přání svých sousedů a přátel, která si přál, aby se splnila. A taky se zmínil, že udělal něco užitečného, kdy si přál, aby se dítě té ženy uzdravilo a jak se cítí naplněn. “Uhm”, řekl Ashketruan, ” a měl si u toho radost?” zeptal se. “Ano, velkou”, odvětí Hashkerat. “To je dobře, to je pak dvojnásobně užitečné,” spokojeně pokývne kouzelník a zeptá se na dnešní přání a Hashkarat mu přečte další ze svitku a kouzelník odchází. A tak plyne čas a sousedé již chodí za Haskaratem sami a prosí o svá přání a Hashkarat píše a má sepsáno mnoho svitků. Píše ve dne a píše v noci. Každý den si přeje pro své blízké, pro své sousedy a přátele a přání se plní a lidi jsou spokojeni a žijí dobrý život. Jsou zdraví, vše užitečné a důležité se splnilo jako první a teď, když mají možnost si dále přát, přejí si pro sebe majetky a důležitá postavení, pak ještě více majetků a více všeho, co si přáli předtím.

Co bylo předtím užitečným, stalo se nadbytečným. Hashkarat je velmi unavený a radost z toho, jak žije mu rychle taky ubývá. Zdaleka neuběhlo deset let a vidina toho, jak pořád dnem i nocí píše přání jiných lidí na svitek, aby je pak mohl říkat kouzelníkovi, mu dělá stále více vrásek na jeho unavené tváři. A tak si vzpomene, jakže přesně to znělo jeho druhé přání? “Přeji si, abych si mohl přát pro jiné lidi splnění jejich přání.” Abych si MOHL přát. Mohl, ale nemusím. A tak si po západu slunce Hashkarat prvně nic nepřál. Odpočíval a spal dlouze. Vydatně se najedl, zašel si se psy do lesa a na vyjížďku na koni. Potěšil se pohledem na své stádo koní, pasoucí se na stráni. Radost se mu začala vracet do života. Radost a zejména klid. Ze srdce nadále přál i druhým lidem, aby se jejich přání plnila. Sám už poznal, že není důležité mít všeho moc, ale mít to, co je důležité a mít tak akorát a zažívat radost a naplnění. A klid, zejména klid na duši. Jenomže sousedé pořád přicházeli, nespokojeni, že jejich přání se přestala plnit. A rušili jeho klid.

I blíží se čas, kdy po třetí se kouzelník zeptá na jeho přání. Hashkarat ví, že mu zbývá pouze přání jedno. Jak s ním však naložit? Sám pro sebe si nežádá než žít v klidu do konce svých dní. Co však s těma přáními ostatních lidí, na která jsou už zvyklí a pořád přicházejí nová a nová? Hashkarat neví, jak to vymyslet a tak se ve snu potká se svým Sníčkem Pomocníčkem. “Co tě trápí, Haskarate, ptá se Sníček Pomocníček. “Nevím, jak nejlépe naložit se svým posledním přáním, říká Hashkarat. Pro sebe nechci, než klid. Druzí lidé si však navykli svěřit se mi se svými přáními a ty se jim pak plní. Zpočátku jsou to přání užitečná a posléze nadbytečná. Přesně, jak jsem si to kdysi přál já sám. Poznal jsem to podle scházející radosti, že má přání jsou nadbytečná. Chtěl bych v klidu žít nerušen a taky bych si přál, aby i druzí žili dobré životy. Co mám říct, když přijde kouzelník, Sníčku Pomocníčku?”

“Je od tebe laskavé, Hashkarate, že myslíš i na druhé, moc laskavé, to se mi líbí, broučku. Víš, vy lidé máte všichni schopnost vysnít si přání i si jej splnit, jenom jste na to zapomněli a taky jste zapomněli věřit sami sobě. Nemusíš se o druhé bát, jsou schopni si přát i za svými přáními jít. Stačí obnovit víru v sebe, Hashkarate, tak málo stačí. ” Hashkarat se poděkoval a nechal slova Sníčka Pomocníčka doznívat dál ve svém snu až do rána. Pak si nechal celý den čas na promyšlení svého třetího, závěrečného přání. Večer po západu slunce už totiž nastal ten čas a kouzelník se zeptal naposled: “Co si přeješ dnes, Hashkarate?”

“Ashkatruane, nyní chápu, proč necháš člověka třikrát si promyslet svá přání. A děkuji ti za to. Nyní jako zralý muž se usmívám nad tím, co jsem si kdysi přál. Mé poslední přání bude zcela jiné, než ta předtím. Poslyš, co si dnes přeji. Přeji si, Ashketruane, aby se víra vrátila do všech lidských srdcí, aby lidé věřili sami sobě a sobě navzájem, aby všichni lidi odteď do konce všech dob uměli vše, co potřebují, zařídit vlastními silami nebo společně vzájemnou pomocí a rovněž o této své schopnosti jasně a vědomě věděli a užívali ji nanejvýš zodpovědně. Aby lidé pamatovali na to, že jejich přání mají moc se splnit a tudíž třikrát zvážili, co si přejí.” “Staniž se, Hashkarate. Tvé přání je moudré a chytré a laskavé.” I tak se stalo.

I nastal klid v Haskeratove duši a jeho přátelé a sousedé měli vše, co potřebovali a vše co si kdy přáli, uměli si splnit dřív nebo později sami či za pomoci svých druhů. A zodpovídali za svá přání, která měla tu moc se splnit. Připomínali si to z generace na generaci, po tisíciletí. Pozor na tvá přání, mohla by se splnit.

A Hashkarat byl šťastný. Od té doby, Miláčku, vy všichni na této planetě máte schopnost dosáhnout svých přání a cílů svými vlastními silami nebo vzájemnou pomocí. Všeho je vám možno dosáhnout. Pouze někteří z vás na to časem zapomněli. A od toho jsme tu my, Sníčkové Pomocníčkové, abychom vám připomněli, že tuto kouzelnou schopnost máte od doby, kdy Hashkarat prozřel a přál si vrátit víru do srdcí lidí. Víru v sebe. Tak neváhej a promysli, po čem toužíš a o čem sníš a rovněž neváhej a bez pochyb se do toho pusť. Sám nebo s přáteli, dřív nebo později tě odmění splněné přání svým kouzlem. Nepochybuj ani na chvíli a kdyby někdo přece pochyboval, věz, že on si ještě nevzpomněl, jak to vlastně je, nebo mu to jeho Sníček Pomocníček ještě nestihl připomenout. Vše je možné, Miláčku, jenom se dobře rozhodni, co si přeješ. A pozor, pamatuj, že přání se plní, tak buď obezřetný v tom, co si to přeješ.

Shalan dente rei, Miláčku.