Dětská srdce 12: Kolik lidí se vejde do srdíčka

Miláčku, poslouchej pozorně, tohle je důležité, protože se dovíš, kolik lidí se vejde do lidského srdíčka a taky proč je to potřeba vědět.

Nevím, zda ty, Miláčku, máš sourozence, nebo jsi sám, nebo máš sourozence na cestě. Nevím ani, zda máš oba rodiče nebo jeden z tvých rodičů nežije s tebou a jestli časem přišel do tvého života někdo další. Jakkoliv to je, víš, kolik lidí se vejde do srdíčka?

Kluk jménem Saartha to nevěděl. A o něm ti chci povyprávět příběh, který se stal dávno a daleko. Poslouchej. Když Sarthovi jeho maminka oznámila, že bude mít sestřičku, vyděsil se moc. Víš čeho se tak poděsil? Toho, že to je konec, že ho maminka nebude mít už tak ráda a že všechnu lásku a pozornost dostane jeho sestřička.

Až do té maminčiny zprávy se Saarthovi žilo skvěle. Se svojí rodinou žil v nížině Peerthaway, kudy přetékala hluboká řeka Sharatua. Bylo to krásné místo, úrodné a přívětivé. V dáli na severu se črtaly vrcholky modrých hor, směrem na jih bylo viděl jakoby do nekonečna, na východě se vlnila úrodná pole a na západě voněly sady ovocných stromů. Saartha byl jediným synem Meethui a Druzarthy, šťasných rodičů, kteří se do sebe zamilovali již jako děti a přislíbili si, že pak, když vyrostou, spojí své životy v jeden. I tak se stalo.

Když z lásky přišel na svět Saartha, jejich život byl prosvětlen štěstím ještě víc a ani si neuměli představit, že by mohli dostat od života více darů. Saartha vyrůstal šťastně v lásce a bezpečí, jeho maminka ho od narození nosila v šátku u sebe a on cítil tlukot jejího srdce a sladce se pohupoval v ladném rytmu jejich kroků. Večer, když se vracel jeho otec Druzartha z polí a sadů domů, již jako drobátko poznal jeho hlas a těšil se v očekávání pohlazení a kolébání, kterého se mu od otce dostávalo víc než mnoho. A také různých dárků a hraček. Táta s mámou ho milovali, povzbuzovali ve všem, učili, co je dobré a neřekli mu špatného slova. A tak Saartha rozkvétal jako kvítko na sluníčku. Bylo to to nejšťastnější dítě v nížině Peerthaway.

Jednou, pozdě večer, když se Saartha vrátil od řeky a těšil se na voňavou večeři, maminka s tátou seděli u krbu. Tatínek maminku držel za ruku a její oči zářily a na rtech měla lehký úsměv. Oba na něj pohlédli a pokynuli mu, ať si přisedne. A tehdy zazněla ta slova: “Saartha, broučku, budeš mít sestřičku, přijde na svět hned po období dešťů.” Saartha ztuhl, jakoby viděl ducha. Z jeho tváří se vytratil ruměnec nasbíraný na čerstvém vzduchu u řeky. Ztěžka polkl a srdce mu zaplavilo něco, co doposud neznal, nyní ho to však svíralo a do očí se mu tiskly slzy. Rodiče si všimli změny v jeho tváři a než stihli cokoliv dodat, Saartha utekl do svého pokojíčku. Mamince po tváři proběhl stín starostí a když pohlédla na svého muže, ten řekl: “Jen ho nech, já věřím, že se s tím srovná po svém a když bude potřebovat pomoc, sám si o ni řekne.”

V tu noc šli všichni spát pozdě, každý zahlouben do svých myšlenek, maminka se starostí na srdci, Saartha se svíravým pocitem v břiše, pouze tatínek měl na tvářích klidný výraz. To proto, že velmi dobře chápal synovo pohnutí a taky proto, že měl plán.

Jaký to měl plán? Hned, jako tatínek usnul, setkal se se svým Sníčkem Pomocníčkem, kterého již hezkou řádku let nepřizval na pomoc. Dnes mu řekl o synově trápení a požádal ho o toto: “Sníčku Pomocníčku můj, prosím tě laskavě, pomoz mému synovi tak, jak jsi pomohl tehdy mě, když se měl narodit můj mladší bratr a já se tak trápil, jako dnes Saartha. Zajdi za Saarthovým Sníčkem Pomocníčkem, řekni mu, oč jsem tě požádal a společně Saarthovi pomozte najít klid. Prosím tě o to naléhavě, každý den bude prohlubovat jeho zármutek a to já chci ze všeho nejmíň, aby se můj drahý syn trápil.” Tatínkův Sníček Pomocníček souhlasil a jak to oni umí, v mžiku se přesunul tam, kde již Saarthův Sníček Pomocníček přemýšlel, jak malému hochu pomoci. Domluvili si společně plán, který zabral velmi dobře tehdy, jak Saarthův otec pocítil mučivou tíseň a strach, že přijde o lásku svých rodičů a o veškerou jejich péči, pozornost a oporu, když se narodí jeho malý bratr.

A tak společně Sníčkové Pomocníčkové vstoupili do Saarthova snu a takhle na něj promluvili: “Saartho, broučku, cítíme, že tě něco trápí, svěříš se nám, prosím?” Saarthovi nebylo do řeči ale za chvilku se smutkem v hlase odtušil: “Mí rodiče mi dnes řekli, že budu mít sestřičku. Já ji nechci. Proto jsem smutný. Bylo nám dobře i bez ní, proč musí přijít právě k nám?” Sníčkové Pomocníčkové s pochopením přikývli a ptají se dál: “A Saartho, co tě na tom tak rozesmutnělo, broučku?” A Saartha odpoví: “No to je předci jasný, když přijde malá holka, já budu jako páté kolo u vozu, maminka mne již nebude hladit a zpívat mi, nebude mně k sobě tisknout za bouře, ze které mám strach, nebude mít na mě čas, všechna její pozornost a péče se bude točit kolem mimina. Já budu ten, kdo upadne v zapomnění.” A rozpláče se.

Sníčkové Pomocníčkové to mají teď těžké. Velmi těžké. Bolí je srdce, když vidí, jak dítě pláče a o to víc, že ví, jaký velký strach a trápení se uhnízdili v jeho srdci. Je to jako přijít o vše, co člověk na světě má, na co spoléhá a co pro něj znamená bezpečí  a jistotu, co pro něj znamená lásku. V takové chvíli vůbec nemá smysl říkat, že to tak není, že rodiče ho jistě budou milovat dál, že nic takového nehrozí. Je to sice pravda, ale je to zbytečné. Saartha to cítí jinak, Saartha se cítí bytostně ohrožen.

“Bročku, chápeme tvou bolest, Saartho a rádi bychom ti něco ukázali, je však potřeba cestovat v čase a my nevíme, zda si to teď přeješ.” “Cestování v čase?” Říká si Saartha v mysli, “to zní zajímavě, to bych rád zkusil.” Jelikož Sníčkům Pomocníčkům není potřeba vše říkat nahlas, protože nám, na rozdíl od jiných lidí, vidí do hlav a do srdcí, řekli rovnou: “Tak v tom případě se jde na velký výlet, Saartho, podej nám ruce a zavři oči, vyrážíme.” Saartha udělal, jak řekli a ocitl se společně s nimi zpátky v čase, když jeho máma a táta byli ještě děti a neznali se navzájem. Sníčkové Pomocníčkové udělali kouzlo a umožnili Saarthovi pohlédnou do srdce jeho  maminky, když byla ještě malá holka. “Koho tam vidíš, Saartho, koho vidíš uvnitř srdce tvé mámy?” A Saartha se zahleděl a vidí, že je tam babička s dědou, je tam maminčina starší sestra, je tam pejsek, který s nimi tehdy žil, jsou tam maminčiny kamarádi, sousedé a taky bratranci a sestřenice. “Saartho, popojedem v čase dál, možná se ti trošku zatočí hlava, ale to přejde”, řekli Sníčkové Pomocníčkové a provedli Saarthu v mžiku oka životem maminky, jak ona rostla a dospívala a pořád ho žádali, ať se jí kouká do srdce, koho že tam vidí. A lidí v maminčiným srdci přibývalo a přibývalo. “Vejdou se tam zatím všichni, Saartho?”, ptají se Sníčkové Pomocníčkové. “Ano, vejdou, i když je ich už velmi mnoho.” Odvětí Saartha a je zvědav, co bude dál. A Sníčkové Pomocníčkové ho vedou v čase a zastaví se u momentu, když se maminka zamiluje velkou láskou do tatínka, tehdy mladého chlapce. A zeptají se Saarthu: “Jistě víš, že tvá maminka tvého tátu moc a moc miluje, že?” “Ano,” odvětí Saartha, “a on ji taky.” “Ano, to máš pravdu, broučku, a vejde se tedy tatínek s tou velkou láskou ještě do maminčina srdíčka?” Saartha se dobře podívá a jasně cítí, vidí a ví, že ano. “Vejde, vejde se tam celý”, říká.  “Dobře, tak jdeme dál”, říkají Sníčkové Pomocníčkové a zas provádí Saarthu časem, až do momentu, kdy maminka zjistí, že je těhotná a čeká samotného Saarthu, své první děťátko, až přijde z bříška na svět.” Tu se tiše zastaví a nechají Saarhu, ať sám pohlédne do maminčina srdce a sám procítí, co se tam děje.

A najednou se něco stane. Saarthovi se začnou v očích třpytit slzy jako démanty a pomalu kanou po jeho tvářích dolů. Láska, kterou cítí v maminčiném srdci je tak silná a hřejivá, že nelze nic říct, jenom tak stát a koukat se a při každém nádechu plnit svá plíce radostí a štěstím a láskou a bezpečím, harmonií a mírem. Saarthovi se nikam nechce jít, stál by tady celou věčnost, jeho srdíčko je naplněno zářivým teplým světlem a jeho duše zpívá píseň štěstí. Jeho máma ho miluje. A jak!

Sníčkové Pomocníčkové to plně chápou a počkají ještě chvilku. Pak řeknou: “Saartho, broučku, je čas, ještě tě čeká dlouhá cesta, pojď, posuneme se dál.” Mlčky jej pak chytí znovu za ruce a posunou ho v čase do chvíle, kdy se Saarthova maminka dozví, že čeká další děťátko, Saarthovou malou sestřičku, která roste v jejím bříšku. Tu se zastaví a než pobídnou Saarthu, ať nahlédne do maminčina srdce, takhle na něj promluví:

“Saartho, broučku, teď přijde důležitý moment a než pohlédneš do srdce své maminky, vyslechni tenhle pradávný příběh o velkém kouzlu srdce, kouzlu, kterému se říká Abalantah. To kouzlo doprovází lidský rod po tisíciletí a mnozí o něm nemají tušení. Na Počátku Věků, kdy první lidé dostali darem srdce a duši, na světě byl mír a všude bylo hezky a všichni se měli velmi rádi, chovali se k sobě uctivě a každý den si vzájemně pomáhali. Jednou však přišla bouře a přinesla střepiny z tajemného a velmi temného kalichu Druzarth. Ten kalich patřil Temnému kouzelníkovi Daarthandoremu a ten z času na čas vyléval špatné věci na tvou planetu, stíny smutku, žalu, závisti nebo lhostejnosti k jiným. Světlý kouzelník Abalantah nesnesl ten pohled a přemohl temného kouzelníka a jeho kalich ukryl hluboko do země, kde spočíval dlouhé věky v tichu a ve tmě. Žel za dlouhou dobu právě na tom místě, kde byl ukryt, vyrostla mohutná sopka a ta v mocném výbuchu, který zastínil slunce na celé tři úplňky, roztříštila a vyvrhla společně s lávou a hustým dýmem Temný kalich Druzarth do vzduchu. Větrem a deštěm se jeho střípky šířily po světě a padaly do srdcí lidí a přinášely zkázu, žal, závist, lakotu, podlost a smutek. A lidi, do té doby laskaví a mírní, začali válčit a mluvit špatně a přestali jeden druhému pomáhat a na světě zavládl chaos.

Moudrý a mocný kouzelník Abalantah neměl moc času a potřeboval napravit škody, které se šířily v srdcích lidí. Uchopil všechnu svojí moc a zabalil jí do bílé zářivé koule ve svých dlaních a tu vyhodil vysoko na oblohu, kde nastal oslnivý záblesk a koule se roztříštila na miliardy miliard světélek a ty se snesly do srdcí lidí, tam, kde láska neumřela a třásla se jako slabounký plamínek ve větru, navzdory tomu, že uhnízděné střípky Temného kalichu nabývali sílu.

A tu se stalo kouzlo Abalantah. Srdce každého člověka v jeden moment a pak již na vždy stalo se bezedným a nekonečným. Střep Temného kalichu Druzarth se tak v tom nekonečnu srdce ztratil a srdce lidí se uzdravila. Od té doby bylo možné do každého srdce pojmout všechny lidi a zvířata či jiné živé tvory a ještě zbylo nekonečně mnoho místa pro další a další. Tohle umí vaše srdce, broučku. Zdálo se dokonce, že čím víc lidí si člověk v srdci hýčká, tím víc se jich tam vejde. A tím silnější je láska v něm. A takhle to s lidskými srdíčky je dodnes. Jsou nekonečná a čím víc lidí tam je, tím je jim tam společně lépe a tepleji a laskavěji. Saartho, broučku, pohlédni teď do srdce své maminky a řekni, co vidíš, ” dodali Sníčkové Pomocníčkové.

Saartha tak učinil. A dojetí zaplavilo jeho duši. V maminčině srdci je pořád jeho místo, pevné a nekonečné. Lásku z něj je cítit i na tuto vzdálenost a je pořád větší a větší. A vidí tam i novou lásku, lásku k jeho nenarozené sestřičce, lásku nádhernou a barevnou, nekonečnou a pevnou a taky spoustu místa pro další a další lidi. Saartha dojetím a úlevou nemůže mluvit, nová láska k jeho sestře znásobuje lásku v srdci maminky, nic mu nehrozí, vše je v pořádku. A tak v myšlenkách řekne Sníčkům Pomocníčkům, co se dověděl, co vidí a co cítí. Bezpečí a harmonii, lásku a blízkost. A zcela nový pocit, radost z toho, že na svět přijde další človíček, který má takové srdce, jako maminka, jako on, jako táta a jako všichni dobří lidé v jeho světě.

Saartha se nyní cítí lehce, jeho duše zpívá a jeho srdce jásá. Není ani zbytku po jeho smutku, po jeho tísni a strachu. Vše je v pořádku, tak, jak to je. Sestřička lásku v maminčině srdci umocňuje, a to ještě ani nepřišla na svět. Nic z lásky neubylo a nikdo z maminčina srdce Saartha nevypadl. Je tam nekonečně mnoho místa a jeho úleva ho hřeje.

Sníčkové Pomocníčkové jsou spokojeni, oni vědí, jak to je a že do srdce člověka se vejde nekonečně mnoho lidí, od dob kouzla Abalantah.

Miláčku, světýlko v srdci je to, o kterém jsem ti vyprávěl kdysi na začátku, které máme všichni a které nás hřeje. Na rozdíl od temného střípku, který se ztratil v nekonečnu, světýlko prohřívá naše nekonečná srdíčka napořád, vždyť víš. A tak můžeme cítit velkou lásku a radost, když k nám někdo nový přichází, jako může radost a lásku z příchodu své sestřičky cítit i Saartha, teď, když už ví, jak to je.

Když se Saartha ráno probudil, běžel ke svým rodičům s velkým křikem a  s velkým úsměvem na své hezké tváři a s velkou radostí jim řekl velká slova: “Já už vím, jak to je a svou sestřičku miluji a vůbec se nebojím o sebe”.

Tak, Miláčku, pokud se tě to týká a kdokoliv nový přichází do srdce tvých blízkých, už můžeš vědět, že je to tak dobře, protože naše srdce jsou nekonečná a všem, kdo v nich pobývají, je tam dobře a mají dost místa. A taky do tvého srdce se vejde kdokoliv, koho tam vpustíš a kdo o tvou lásku stojí. A o tom, jak se dává láska, o tom si řekneme příště.

“Shalan dente rei, Miláčku.”