Dětská srdce 14: Malby na kůži
Ahoj, Miláčku, dnes Ti chci vyprávět o obrazech a umělcích, kteří je malují. Možná budeš velmi překvapen a možná tenhle příběh o utváření uměleckých děl znáš. Uvidíme, pojď a zaposlouchej se na chvilku.
Abych ti mohl začít vyprávět, chci, aby ses seznámil s Keertanem, z kmene Maraunů. Tenhle kluk, ačkoliv byl úplně sám, neznal své rodiče a nepamatoval si na svůj kmen, byl velmi statečný a máločeho se bál. Putoval po světě zcela sám, opírajíc se o svou hůl a všude, kam přišel, potkal laskavé lidi, kteří mu nabídli tu nocleh, tam syté jídlo a doušek vody. Takhle šel světem, aniž by věděl proč a kam ho to táhne, pořád sledoval hvězdu Antarii nad hlavou. Jednoho dne, a to se již smrákalo, zahlédl osadu, maličkou, přikrčenou na druhé straně údolí, do kterého vešel. Bylo to ještě kus cesty a stmívalo se rychle, vykročil proto rázně vpřed a zanedlouho stál u dvou mohutných kůlů, které stáli asi 4 metry od sebe a se svými zajímavými rytinami tvořili vstupní bránu do osady. Když procházel branou, zdálo se mu, že vítr zašuměl v rytinách starého dřeva jeho jméno. To byl však snad jenom klam znaveného poutníka, který se těší, že nalezne pohostinnou ruku, která ho přivítá a uvede do příbytku, alespoň na tuhle noc. I když si tak uvědomil, že by se mu líbilo na tomto místě spočinout déle.
V tu chvíli se proti němu pozvolna vydali psi z osady, každý stejný. Velcí černí psi, s mohutnými šíjemi, huňatými ocasy, nastraženými uši a hlubokými pohledy. Pohybovali se tiše, měkce, pomalu jako stíny a přece z nich sálala ohromná síla a majestátnost. A Keertan se jich nebál, nechal se očichat, pohladil jednoho z nich po široké hlavě a společně vykročili k prvnímu domku, který se už maličko skrýval ve tmě. Nebýt teplého světla v předním okně, stěží by ho už bylo rozeznat. Na prahu se zjevila postava. Žena, která mohla být ve věku Keertanovy mámy, kdyby nějakou měl. Měla hnědé oči, hladkou pleť a kolem očí vějířky smíchu. Její vlasy byly neposlušné, ačkoliv stáhnuty řemínkem, kolem tváří se některé vysmekli svému vězniteli a vesele se pohupovaly v rytmu jejího pohybu. Usmála se na něj a pokynula psům, ti se uložili kolem domu a jak s úsměvem poodstoupila ze dveří, Keertan vešel dovnitř. Dveře se zavřeli a on se ocitl v prostorné místnosti, útulné a jednoduché, s velikým krbem uprostřed a se třemi štěňaty schoulenými na kožešině u něj. Štěňata byla taky černá a silná, i když ještě dost maličká.
„Vítej, chlapče“, řekla žena, odkud a kam jdeš a jaké je tvé jméno?“
„Nemám místo, kam bych šel a nemám místo odkud bych vyšel. Putuji světem, odkdy si pamatuji a sleduji hvězdu Antarii, ani nevím proč, líbí se mi. A mé jméno je Keertan.“ Řekl hoch.
„Hm. Mé jméno je Eiratna a znamená to trpělivá. Co znamená tvé jméno?“
„Nevím, co znamená mé jméno, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nevím, zda vůbec něco znamená.“
„A tví rodiče ti to nesdělili, proč máš tohle jméno?“ Zajímala se Eiratna.
„Neznám své rodiče, mám jenom starý kousek kůže, na kterém je nakreslený kruh a v něm napsáno Keertan. Přečetl mi to jeden stříbrovlasý stařec. Jo a na čele mám taky namalovaný kruh. Nejde smýt vodou, tak ten stařec řekl, že mé jméno je jistě Keertan, jak je psáno na té kůži.“ Odvětil hoch.
„Ty máš kruh na čele? Můžu se podívat? Taky mám na tváři malbu, můžeš ji vidět, chceš-li.“
„Jo, to chci, nepotkal jsem člověka, který by měl malbu na tváři, ukaž mi tvou malbu, prosím“. Eiratna si odhrnua vlasy z obličeje a nastavila tváře záři z ohniště a Keertan spatřil snad nejkrásnější obraz, jaký kdy viděl na svých cestách světem. Ty tvary a barvy, to byla poezie, tak jemné a harmonické, ladné, propletené a přece každý kousek měl své místo a každý patřil přesně tam, kde byl a společně tvořili souznění, ze kterého přímo čišel klid a bezpečí, důvěra a laskavost. Nikdy nic takového dříve nespatřil.
„Oh, to je nádhera, kdo ti to namaloval?“ Zeptal se se zatajeným dechem.
„Jak to myslíš, kdo mi to namaloval?“ Zeptala se Eiratna s podivem. Já přece. Ukaž mi ten svůj kruh, Keertane, chci ho vidět.“
Keertan si sundal šátek z čela a nastavil tvář Eirtaně. „Hm“, říká Eirtana, kruh tady vidím, ale je tady ještě něco víc.“ „Jak to myslíš, víc? Sám jsem ten kruh viděl před pár dny v odrazu na jezerní hladině.“ „No já vidím kruh a skalní útes s hlubokým srázem, chmurná oblaka a létající supy, Keertane“, sdělila Eirtana.
V Keertanovi jakoby něco cuklo, ztuhl, nedal to však poznat na svém hlase, když odvětil: „Tak to je zvláštní, nerozumím, kde se to vzalo…“ a v tom mu Eirtana podává vycíděnou pánev aby se podíval. Keertan uviděl přesně to, co Eirtana řekla. „Neumím si to vysvětlit, co to je, ty to víš, Eirtano?“. „Asi bych věděla, Keertane, je však už pozdě, najez se a napij, kolik potřebuješ, taky u krbu je teplé místo na spaní a zítra, když si dobře odpočineš, povyprávím ti, co to je a taky ti přivedu další lidi z naší osady, uvidíš, že to celé pochopíš.“ Řekla. „Ale…“, chtěl namítnout Keertan. „Jak jsem řekla, zítra si promluvíme, teď jsem i já unavena, taky si potřebuji odpočinout, dobrou noc ti přeji, ať se ti něco hezkého zdá.“ A s těmito slovy zmizela ve vedlejší místnosti. Z rohu místnosti se záhy zvedla tmavá čmouha, to velká černá psí máma loudavě přišla ke štěňatům, lehla si k nim a ta se s pištěním probudila a přisála ke strukům plným mléka a s mlaskotem začala pít. Oheň tiše praskal v krbu, venku už byla hustá tma, chléb a sýr a troška mléka blaženě spočinuli v Keertanově žaludku a ten se uložil ke spánku a jen co se jeho tělo dotklo lůžka, v ten moment už tvrdě spal.
Sny měl zpočátku divoké, zdálo se mu, že padá z útesu a nad ním po chmurné obloze krouží supi. Měl pocit, že je sám a v ledové tmě, aniž by viděl na kousek cesty, pak stoupal nahoru a pak znovu padal z útesu a supy kroužili nad ním, málem se probudil z nedobrého spaní. Toto trápení už však jeho Sníček Pomocníček nevydržel a vstoupil mu do snu. A to dobře víš, Miláčku, když Sníček Pomocníček vstoupí do snu, najednou se vše utiší, zklidní, prozáří, najednou je teplo a hřejivě a věci začínají dávat smysl. Svého Sníčka Pomocníčka Keertan již dlouho nepotkal, ale jak víš, on ho pořád doprovázel a mnohdy i sám vedl jeho kroky. Sníček Pomocníček vzal Keertanovy ruce do svých teplých dlaní a laskavě se mu zahleděl do očí. Keertane, vím, že jsi zmatený a vím, co smutného jsi prožíval v posledních dnech. Zavedl jsem tě proto sem, kam by tvé kroky stejně vedly, možná o trošku později, no přišel by jsi sem i sám. Keertane, když je člověk dlouho osamělý a nepotkává své blízké, se kterými by mluvil, kteří by vyslechli jeho myšlenky a nabídli mu ty své, u kterých by jeho slovo nalezlo odezvu a opačně, když mu je dlouho společníkem jenom vítr a déšť, slunce a den se míjí s nocí a měsícem a člověk je pořád tak sám a bez odezvy blízké lidské bytosti, pak je zcela pochopitelné, že na kraji útesu ho napadne, tak jako tebe před pár dny, jaký to má vše dál smysl. Dolů je hloubka a tma, která by mohla milosrdně pohltit ten žal, obejmout tělo a utlumit samotu v chladném zapomnění. Takové myšlenky lidi mívají, když jsou opuštěni, sami, když jejich slova nemají posluchače a jejich ruce nejsou hlazeny dlaněmi milovaných bytostí. A tak Keertane, jednou jsem ti řekl, že pocházíš z kmene Maraunů, i když ty si to nepamatuješ. Nepamatuješ si, jak se objevil kruh na tvém čele, kdo ti dal kousek kůže s kruhem a tvým jménem. A už vůbec nevíš, co tvé jméno znamená. Keertane, nastal čas, abys poznal odpovědi na tyto otázky. Tvé jméno znamená „Ten, jenž se vrací domů“. A kruh na tvém čele tě měl vést, abys nesešel z cesty a vrátil jsi se tam, odkud jsi přišel, i když jsi nepoznal počátek ani konec své cesty. Tvé jméno ti dali tví rodiče, s požehnáním tvých prarodičů, jak se to po věky v tvém kmeni dělá, když se narodí dítě. Keertane, doba, po kterou jsi byl pryč je dlouhá a krátká současně, těžko se to vysvětluje, je to jakoby jsi měl provázek, velmi dlouhý, no v jednom momentě si k sobě přiblížil jeho konce a tak začátek i konec, i když je provázek dlouhý, jsou velmi blízko u sebe. Tak probíhal čas, když si byl pryč. A tak blízko byl konec začátku, po celou tu dobu. A nyní jsi zde, tady, odkud jsi vyšel a sem si se vrátil, do osady Maraunů, tvého kmene. Vím, že ti říkám věci, které potřebuješ strávit, no nemáme moc času, noc se zkracuje. Chci ti říct o malbě na tvém čele, Keertane. A proč máš na ní útes se supy. Poslouchej, broučku, nebude to dlouhé.
Tvůj kmen je prastarý a je tu pouze jeden stařec, který pamatuje, jak to bylo na počátku. Je to stříbrovlasý Rahatan, jistě ho sám poznáš. Když on byl kluk, měl srdce čisté, jako křišťálová studánka. Lehce uvěřil všemu, co mu kdo řekl a tak si z něj děti často dělali legraci a dospělí někdy taky. Uvěřil jim lehce a pak utíkal domů sdělit, co se nového dozvěděl. Třeba že kamarádi našli v lese zlatou želvu, velkou jako kůň, na mýtince za Bílou skálou a ta prý plní lidem přání. Hned se tam rozběhl, no želvu nenašel, tak utíkal domů smutný, postěžovat si rodičům, že jeho přání se nesplní, jelikož nenašel zlatou želvu. Po čase mu bylo jasné, že mnohé věci nejsou pravdou. Byl zmatený, neuměl rozlišit, co je pravda a co smyšlenka. Měl proto velké přání, že když se mu poštěstí za úplňku potkat u Bílé skály kouzelníka Rhu, jak praví legenda, bude si přát, aby se vyznal v lidech. A to se mu povedlo. Kouzelníka potkal, poté, co několik let trpělivě přicházel vždy o úplňku k Bílé skále a všemožně se snažil, aby neusnul a nepropásl svojí příležitost. Rhu Rahatana vyslechl a měl pochopení pro jeho přání a řekl mu toto: „Rahatane, splním tvé přání, a ty se budeš vyznat v lidech po jediném pohledu. Udělám to tak, že lidé tvého kmene budou od dnešní noci na svých tvářích nosit malby, které budou vystihovat jejich charakter. Pokud se oni změní, změní se i malba na jejich kůži. Nepůjde smýt vodou a bude je provázet celý život. Ty sám budeš nosit takovou malbu, aby i ostatní viděli, s kým mají do činění. Tohle kouzlo udělám přístupno všem lidem kmene Maraunů. A tak i ty, i vy všichni již nikdy nebudete zmatení či oklamaní slovy, která jsou lživá či lstivá. Dobře se vám bude žít. Mám však jednu podmínku. Ty sám převezmeš odpovědnost za to, aby každé dítě, které se Maraunům narodí, poznalo toto kouzlo a rozumělo mu. A budeš to dělat po dobu 2000 let. Pak najdeš svého následníka a jemu odevzdáš tuto povinnost na dalších 2000 let. A ty, když budeš chtít, můžeš pak odejít. Malby budou přímo na tváři, aby snadno bylo všem zřejmé, s kým mají tu čest. A aby každý, kdo bude chtít sama sebe poznat, se musel dobře zahledět do své vlastní tváře, pokud chce spatřit, jakou malbu vytvořil a zda je s ní spokojený. Každá myšlenka, každé slovo a každý skutek se odrazí v malbě, takže i ty i každý z vás budete znát, jakou mysl a jaké srdce potkáváte v tom kterém člověku. Když ty nebo kdokoliv jiný zaslechne žádost: „můžu si prohlédnout tvoji malbu?“, máte povinnost této žádosti vyhovět. Avšak pouze lidé tvého kmene budou nosit malby na své kůži. Jak poznat charakter dalších lidí mimo tvůj kmen, to se budete muset naučit sami. Pamatuj však, že každá myšlenka, každé slovo a každý skutek je vodítkem k onomu poznání. Když budeš lidem dobře naslouchat a dobře si všímat jejich skutků, budeš poznávat jejich skutečnou podstatu, i když nebudou mít na tváři žádnou malbu. A ještě něco. Čas, který plyne spravedlivě, bude postupně vrývat čáry do tváří úplně všech lidí a když nic jiného, od určitého věku člověka stejně poznáš, zda se ta tvář v průběhu života více smála v souladu s laskavým srdcem, nebo více mračila v zajetí ošklivých myšlenek. Chceš tedy, abych ti splnil tvé přání a umístil malby na tváře tvých soukmenovců, Rahatane?“ A Rahatan bez zaváhání souhlasil, poděkoval a odebral se do své chýše. Ještě v tu noc, se na tvářích všech Mauranů zjevili malby, různých tvarů a různých barev. Rahatan svým lidem sdělil, co mu Rhu svěřil. Od té doby každý Mauran bedlivě střeží své srdce i mysl, své myšlenky, slova i skutky, aby malby na jejich tvářích byla umělecká díla, na kterých je radost spočinout zrakem. A tak i ty, Keertane, máš na své tváři zobrazenou svoji duši. Pokud by se ti na tvé malbě cokoliv nelíbilo, můžeš to změnit. Změníš to tak, že změníš své myšlenky, svá slova a své skutky. A nyní se můžeš vzbudit, čeká tě ještě pár překvapení, tak ať si brzy vzhůru, broučku. Mám tě rád a těším se na tvé malování.“ Řekl Sníček Pomocníček a odešel Keertanovi ze snu.
Probuzení bylo příjemné, Keertan se natáhl na svém lůžku a sen si pamatoval. Běžel se podívat do pánve na své čelo a viděl čistý kruh. Po útesu a supech v mracích ani památka. Zaradoval se a přemýšlel, co by jeho malba ještě měla zobrazovat, aby byl na to hrdý. Vešla Eirtana a usmála se, když viděla čistý kruh na jeho čele a poznání v jeho očích. A řekla mu: „Honem se obleč a pojď, někoho ti představím a věř, budeš skákat radostí.“ Přeběhl místností jako blesk, po cestě si zapínaje košili, až se štěňata nespokojeně zavrtěla ve svém pelíšku. Vyšel ven za Eirtanou a naproti nim už pomalu kráčeli muž a žena, s laskavými pohledy a nápadně podobnými črtami tváře, jaké měl Keertan v té své. A v povzdáli, téměř u lesa, stříbrovlasý muž zamyšleně pohladil svůj plnovous, když pohlédl na mladého hocha, s čistým kruhem na čele a neslyšně, jenom tak pro sebe pronesl: „dnes za úplňku to bude dva tisíce let…“ To se už muž, žena a hoch s kruhem na čele objímali navzájem veškerou sílou.
