Dětská srdce 10: Bříško, které se ve snu uzdravilo samo

Miláčku, znám mnoho dětí, které bolívá bříško. A teď nemyslím takové bolavé bříško, co bolí po nacpání se čokoládou a zmrzlinou a bonbony. Mimochodem, pamatuješ, jak jsme si říkali, že tyto lahůdky nejsou pro naše bříška zdravé? Ani pro bříška našich miláčků, jako jsou pejsci nebo kočičky. Ale teď chci mluvit o jiném bolavém bříšku. O takovém, co bolí, když se něčeho předem bojíme. Tehdy, aniž bychom to chtěli, bříško nás začne zlobit. Nebo nás ještě nezlobí, ale naše ústa začnou jaksi předem říkat: “Já zítra do školy nemůžu, protože mně bolí bříško”. Anebo:” Já nemůžu zítra k panu zubaři, protože mně bolí bříško.” Anebo:” Bolí ně bříško, nemůžu nic, ani vstát z postele.”

Znáš někoho, kdo to tak měl nebo má? Já znám spousty dětí, co mají takovou patálii. Ale taky znám kouzlo, jak na to. A to ti prozradím. Poslouchej příběh, v něm se ho dovíš.

Heetchua, drobný a velmi šikovný kluk z kmene Hakita, byl od narození menšího vzrůstu. Pamatuješ, jak jsme si říkali, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale záleží na tom, co má uvnitř, jaké srdíčko mu tluče v hrudi? Tak to si dobře pamatuj. Takže Heetchua byl sice menší, než ostatní kluci, zato však hbitý jako veverka, uměl skákat a běhat, protáhnout se štěrbinami ve skalách, kam se jiní kluci nevešli. Uměl se plazit jako had v trávě a zůstat potichu jako ptáček v hnízdě, když se k němu blíží šelma. Jednoduše to byl šikulka. A lidé ho měli rádi, protože byl veselý a každému byl ochoten podat pomocnou ruku.

Jednoho dne přišel do dědiny cizí náčelník se svými třemi bojovníky. Přišli v míru na svých krásných koních a oblečeni byli svátečně. Přinesli dary na znak úcty k náčelníkovi kmene Hakita. Ten je přijal, jak se patří a nabídl jim pohodlné posezení a jídlo. Řekl, že si rád vyslechne, co přivádí cizí bojovníky sem, do jejich údolí. Cizí náčelník vypověděl příběh svého lidu, mluvil o jezeře a osadě na jeho břehu, o neštěstí, které je potkalo a jak se pak museli vydat na cestu, aby nalezli nový domov. Putují již po dva úplňky a najednou je okouzlilo tohle údolí. Vidí, že je to území kmene Hakita, vidí jejich totemy. Pamatuješ, co je totem? Totem kmene Hakita je krásný. Je na něm mořský orel a dva vlci. To proto, že lidé kmene Hakita věří, že jsou potomky mořského orla, co se snesl na zemi na Počátku všech Věků a společně se svými přáteli, dvěma bílými vlky, lovil v míru na úrodných pastvinách, v modrých horách a na březích mohutných řek. V údolí kmene Hakita, kde řeka Majtanga ohýbá své vody do mírných meandrů a zavlažuje úrodnou půdu a kde se kolem tyčí ochranná hradba skalnatých úpatí nádherných hor, je dost místa. Náčelníci ovšem vědí, že je potřeba se v klidu a míru domluvit, kde můžou cizí bojovníci postavit své stany.

Náčelník kmene Hakita přizval radu starších a všichni se domluvili, že od skály Heeratha na východ bude cizí náčelník stavět svou osadu. A  všichni byli spokojeni.

Jak plynul čas, kluci obou kmenů se spřátelili a spojili síly ve společných hrách, soutěžích a dobrodružstvích. Jenomže najednou se něco stalo. Všichni kluci ze sousedního kmene byli urostlí, svalnatí a vynikali v běhu i skoku, uměli šplhat a plavat, házet kameny přesně na cíl, snad všechno, do čeho se pustili, uměli výborně. No a tu a tam si začali tropit žerty z Heetchuu kvůli jeho výšce. I když věděli, že je šikovný, tak malého kluka ještě neviděli. Nemysleli to nijak špatně, no někdy ho rádi škádlili. Heetchua Hatchua, tak mu říkali. V jejich jazyce Hatchua znamená malý ale taky skřítek. To se Heetchuovi vůbec nelíbilo. Jméno Heetchua v jeho jazyce znamená hbitý. A tak, jak nad tím Heetchua nešťastně přemýšlel, posmutněl a skutečně se stalo, že se stal pomalejším a začal zaostávat v tom, v čem předtím vynikal.

Ty už víš, Miláčku, že nezáleží na tom, jak je kdo vysoký, ale na tom, jaké srdíčko mu tluče v hrudi. Jenomže Heetchua to ještě nevěděl. Nikdy předtím se nesetkal s posměchem. Až teď. I tak se stalo, že se přestal těšit na společné hry a dovádění. A jak plynula voda v řece Majtanga, přišel večer, kdy se začal obávat dalšího dne a posměchu. Heetchua Hatchua, Heetchua Hatchua, znělo mu pořád v uších. Přidala se nejistota a pocity, které předtím neznal – stažené hrdlo a stažený žaludek.

I tak se stalo, že ho jednou večer začalo pořádně bolet bříško. Nikomu o tom neřekl, no ráno zůstal doma, zatímco kluci dováděli u řeky. A další den to samé. Samozřejmě, že si toho všimla Heetchuova maminka. “Co se děje, broučku?”, zeptala se ho. “Nic”, odpověděl Heetchua. “A když se nic neděje,”, pokračovala maminka, “jak to, že si nehraješ s kluky u řeky? “Bolí mě bříško”, prozradí Heetchua. “Aha, a jak to, něco si snědl?”, ptá se maminka s péčí. “Ne, nevím, začalo mne bolet a bolí mne pořád. Nejvíc mne bolí večer a ráno pak taky.” “Uhm, tak to je velmi nepříjemné. Ty, takový veselý kluk a teď máš takové trápení. Víš co, zajdeme za šamanem, možná že on umí vyhnat zlého ducha z tvého bříška, co ty na to?” “Nevím, jestli to dokáže”, zapochybuje Heetchua. “Ale zkusit to můžeme”, zvolí nakonec.

Večer, když se slunce chýlilo k obzoru, vzala maminka Heetchuu za ruku a vydali se na cestu za šamanem. Když vešli k němu do chýše, šaman seděl na pestrobarevném koberci a hladil maličké černé štěně. To zápasilo s jeho rukávem a nepřetržitě se vrtělo a kousalo, tu zakoplo a vstalo, točilo se dokola, hotové živé stříbro.

“Vítejte a posaďte se”, nabídl šaman těm dvěma pohodlná místa. “Co vás ke mně přivádí?” “Heetchua má trápení s bříškem”, začala maminka. “A co kdyby mi Heetchua sám pověděl, co ho sem přivádí?”, zeptal se šaman a stále hladil neposedné štěně po kožíšku a vlídně pohleděl na Heetchuu. Heetchua byl tak zaujat hrou štěňátka, že mu chvilinku trvalo, než si uvědomil, že dostal otázku. “Líbí se ti to štěně?”, zeptá se šaman. “Ano, velmi!”, vyhrne se z Heetchuu. “Je malý jako skřítek, navzdory tomu již ulovil pstruha v potoce”, chválí šaman štěně. “Opravdu?”, kouká nevěřícně Heetchua. “Jistě, proč pak by ne? Při lovu pstruhů, jak jistě sám víš, není důležitá velikost, ale obratnost lovce. Díky svému drobnému vzrůstu se dostane i do těch nejmenších skulinek mezi kameny v potoce a jeho velikost je pro něj výhodou.”

Heetchua se zamyslí a jak poslouchá šamanova slova, najednou mu ztěžknou víčka a oči se mu zavírají. Až usne. 

A tak mu  do snu vstoupí Sníček Pomocníček a říká: “Zdravím tě, Heetchuo, broučku, chci ti říct něco důležité a nemám mnoho času, tak poslouchej dobře. Já vím, co tě sem přivádí. Bolavé bříško. Ale víš ty, že tvé tělo má léčivé schopnosti? Například loňský podzim, pamatuješ, jak jsi upadl a odřel si koleno a jak ti pak tekla červená krev a co bylo pak? Tvé tělo zařídilo, že krev za chvilinku přestala téct. Tělo udělalo stroupek a pak malou jizvičku. Pořád ji máš na koleně, jenom už není tak moc vidět. To všechno zařídilo tvé moudré tělo. Tvé tělo dokáže mnoho kouzelných věcí. Například když dýcháš, nemusíš na dýchání vůbec myslet a funguje to samo. I když spíš. Tělo je velmi moudré.”

“A moudré tělo pro nás dělá ještě další důležitou věc. Týká se to právě tvého bolavého bříška. Tělo pokaždé, když něco není v pořádku, k nám totiž promlouvá řečí bolesti. Když nás něco na těle bolí, je to velmi důležitá informace. A navíc přátelská. Víš proč je přátelská? Protože ti radí, že máš něco změnit či napravit. Když si kupříkladu zapíchneš třísku do dlaně, začne tě to bolet a ty víš, že je potřeba něco udělat. Vyjmeš ji a okamžitě pocítíš úlevu. Jinak by se ti rána zanítila a bylo by to špatné. To ti poradilo tělo díky bolesti, a říká, čemu máš věnovat pozornost. A když to uděláš, odmění tě pohodou. Říká ti taky, kdy máš jít spát, co a kdy jíst, pít. Když sníš něco špatného, bříško začne bolet, aby jsi si zapamatoval, že je to nezdravé a nemáš to jíst znovu. Je moudré naslouchat svému tělu.” Řekl Sníček Pomocníček. A pak pokračoval:

“Já ale dobře vím, že tvé bříško tě bolí, aniž bys snědl něco špatného. Tehdy jde o speciální záležitost a je potřeba pátrat úplně jinde. A já ti povím, kde. Je potřeba pátrat v tvé duši. Vždy, když je tělo zdravé a přesto něco bolí, tak je to záležitost duše. I duše k nám promlouvá skrze tělesnou bolest. Je to zvláštní, viď? Duše takhle mluví. Duše může křičet o pomoc i jiným způsobem, a to skrze smutné myšlenky. Ty smutné jsou šedé až černé a slouží na to, abychom si dobře všimli, že duše strádá. Černá myšlenka vypadá kupříkladu takhle: “Ach nic mne nebaví, jsem smutný, bojím se jít do školy, mám strach, že se mně budou posmívat…” a tak podobně. Jestli si je nevšímáme, černých myšlenek je stále víc až začnou tlačit na duši a ta začne volat o pomoc. A to právě skrze tu tělesnou bolest. Například bolestí bříška. Nebo hlavy a tak různě. Pak si duši všimneme, konečně. A můžeme to napravit.” Sníček Pomocníček ještě řekl:

“Proč to tělo a duše dělají? Protože, tě milují a dobře ti radí. Je potřeba trošku zapřemýšlet. A vypátrat, co chtějí říct. Takhle například: kdy že se to ta bolest bříška objevuje? Vždy večer předtím, jak si mám jít hrát s kamarády:? Ano. A jak to? Co mi vadí, čeho se bojím? Vadí mi, že se mi posmívají. Skvělé. Tak už víme, co to je. A když víme, co nám vadí, pak je pouze krůček k tomu, abychom to napravili. Například tak, že se někomu moudrému svěříme a poradíme se s ním. S někým, komu důvěřujeme, ten nám pomůže najít z toho cestu ven. A už jsme na to dva, to je víc, než člověk sám. A já jsem tady teď pro tebe. A říkám ti, ze jsi skvělý, i když jsi malý. Ty jsi na to jenom zapomněl. Si Heetchua, hbitý kluk, co šplhá jako veverka a plazí se jako had v trávě a je veselý. Můžeš si důvěřovat v každé situaci, i když jsi maličký, pokud si zapamatuješ, kdo jsi a že jsi tak v pořádku. Pamatuj na to, broučku.” A Sníček Pomocníček se rozloučil.

Heetchua se probudil a bříško bylo úplně v zdravé. Šaman se na něj usmíval a spiklenecky mu zašeptal: “Pamatuj, kdo jsi. A Heetchuo, chceš si vzít toto malé šikovné štěně a hezky se o něj starat? Myslím, že vy dva si budete zejména rozumět!”

Heetchua si nadšeně přivinul štěňátko na hruď a byl spokojený. Vzpomněl si, kdo je a že je sám sebou rád. Maminka byla taky spokojená. To tak maminky mívají, jsou spokojené, když jejich broučci jsou spokojeni.

A tak si ty, Miláčku, taky zapamatuj, co Heetchuův Sníček Pomocníček říkal o těle a o duši, jak jsou moudré a jak s námi přátelsky mluví skrze bolest, aby nás upozornili, že je potřeba něco napravit. A když je tělo zdravé a přesto bolí, je potřeba zapátrat v duši, co tam schází či překáží. A pak to honem vyřešit, nečekat až “se to spraví samo”.  A kouzlo, co jsem ti slíbil, zní takhle:” vždy je potřeba vědět, kdo jsem, být sám sebou beze strachu a být sám sebou rád. Malý nebo velký, takový nebo makový. Věřit sobě a žít dobrý život naplněný životem a radostí. Ne strachem a pochybností o sobě. A když předci někdy strádám a něco bolí na duši, svěřit se někomu, komu důvěřuji. Aby mi pomohl přijít na to, kde to vězí. Pamatuj na to, Miláčku, pamatuj, kdo jsi.

Shalan dente rei, Miláčku.