Hnutí mysli 134.: Co jsi dnes udělal pro druhého? A jak? Bylo to k užitku?

Jedna z nejlepších věcí, dle mého názoru, které můžeme pro klienta na sezení udělat, je zeptat se ho, jak chce ON dnes společný čas využít, aby byl podle NĚJ využitý způsobem pro NĚJ užitečným.

Mnozí klienti jsou tím zaskočeni a často řeknou, že podobnou otázku ještě nedostali.

Pak se zamyslí a řeknou si sami, co potřebují. A cítí se přitom dobře, říkají. Přijati, respektováni, vyslyšeni.

Nemusí to být nutně terapeutické sezení, kdy máme možnost se druhého zeptat, co potřebuje. Ne co si my MYSLÍME, že potřebuje, ale NASLOUCHAT, co potřebuje on.
A pak se rozhodnout, zda to pro něj chceme nebo můžeme nebo umíme udělat.
Někdy to můžou být zcela překvapivé věci. I překvapivě drobné.

Často pro druhé děláme věci, které druzí neocení. Ne, že by neměli žádnou cenu, ale zrovna to není to, co nejvíc potřebují. A pak se často cítíme neoceněni a někdy dokonce i pohoršeni, že ten druhý je nevděčný.

Kdo by se ale zlobil na hladového lva ležícího ve stínu baobabu, že je nevšímavý ke vzácným kytkám kolem, v ručně zhotovených květináčích, se kterými jsme si dali tolik práce?
Asi nikdo.

Nebylo mu to k užitku.

Pořád však býváme zaskočeni tím, jak druzí neoceňují, co “pro ně” děláme, jak jsme se “obětovali”, kolik to “dalo práce” a “stálo času”.

A přitom stačí málo: zeptat se. A pak to udělat, je-li to možné.
Když to opravdu chceme dělat “pro něj”.
A ušetřit si tak zklamání, čas i energii, když děláme věci, o kterých si MYSLÍME, že je děláme pro jiné a ti “jiní” to nevidí a neocení.

Anebo je dělat jen tak, bez potřeby ocenění od druhých, i když si myslíme, že jsou pro ně užitečné. A třeba je dělat jenom tak, i když VÍME, že jsou potřebné pro jiné.

Nebo je dělat jen tak, z radosti.

Užitečnost nespočívá v tom, zda jsme se snažili velmi, ale zda jsme se snažili správně. A taky můžeme být užiteční i navzdory tomu, že nám za to nikdo nepoděkuje.

Nebo ne?