Hnutí mysli 148.: Jak spolehlivě vyděsit dítě?

Je mnoho situací, ve kterých jsou rodiče mimořádně pozorní. První den ve školce, první den ve škole, první tréninkový den jízdy na koni…

Své děti milují, chtějí pro ně to nejlepší a taky jim být oporou. V hlavě promítají, zda se bude dítko cítit dobře, zda mu nehrozí nebezpečí…

To je zcela přirozené.

A jako vitamínovou bombu namíchanou ze slov plných lásky a péče a povzbuzení mu sdělí: neboj se, bude se ti tam líbit, neboj se, to bude legrace, neboj se, kůň ti nic neudělá.

Co dítě slyší, když slyší “NEBOJ SE”?

Slyší: “tak tohle bude nové a zajímavé, supr, je na co se těšit” nebo spíš slyší: “ouvej, takže tohle je situace, ke které patří strach, musím si dávat pozor, ať se mi nic nestane, protože to zřejmně hrozí, když na to maminka/tatínek upozorňuje”?

Úplně nejsnadnější způsob, jak zasít dítěti do hlavy semínko strachu či pochyb, je říct mu to napřímo těmito slovy: “NEBOJ SE”.

Tím přitahujeme jeho pozornost na bát se, strach, obavy…

Je to stejné, jako říct třeba dospělému člověku: “bojíte se psa”? Třeba tak nikdy v životě neuvažoval, že by mohl ve společnosti psa cítit i strach, ale teď, když mu nabízíme tenhle materiál k uvažování, má to tam zaseto a při prvním kontaktu se psem si bude méně jistý, ztuhne, třeba i couvne, přátelský pejsek to vezme po svém a tím víc se přiblíží, nebo navnímá atmosféru strachu a sám se začne cítit nejistě a třeba štěkne a tím zcela potvrdí, že je na místě psa se bát a tak dál, dokola…strach byl zaset.

Máme i jinou možnost, když si to potřebujeme ověřit, zda se bude třeba návštěva cítit v přítomnosti nášho psa příjemně: “jaký máte vztah k pejskům?” To je otevřená otázka bez zasívání strachu.

Kolikrát vidím rozžářené dítě, jak se usmívá na kolemjdoucího pejska a už k němu natahuje ručičku a tu zcela vyděšená maminka ho vytáhne jak loutku honem do náruče a obloukem se pejskovi vyhne.
Co tak asi to dítě učí? Jistě, je na místě a zcela rozumné přiměřeně dítě vést, aby neskákalo do každé zubaté tlamy, která se mihne kolem. Ale proč jej zbytečně děsit nakažlivým strachem, který dospělý sám nemá jaksi přirozeně zpracován?

Je spousta skvělé inspirace, jak ještě dítě zaměřit na to, co sami nechceme, aby se stalo, ale zcela zpříma ho upozorňujeme, že přesně tohle se s vysokou pravděpodobností “stane” a je to zcela mimo jeho kontrolu a kompetence, a my mu nevěříme, že to zvládne. Kdybychom mu totiž věřili, tak to pro nás přece není žádná téma. Například: “pusť to, nebo se pořežeš, nechoď tam, upadneš, nebež, rozbiješ si hlavu, neubliž si, nerozbij si hlavu, nepořež se, dej pozor ať se neopaříš, nespal se…nedělej to, nastydneš…

Máme i jiné možnosti: “drž se pevně, udržuj rovnováhu, chytni to takhle, vezmi si čepici, nejdřív se rozhlídni tak a tak než půjdeš klidně přes silnici, nejdřív se zeptej pánečka, zda pejska můžeš pohladit a cizího pejska bez pánečka nech běžet…

Co se tím dítko učí? Učí se novým kompetencím, jak se o sebe postarat nebo se učí bát se?