Hnutí mysli 173.: Jak to, že to umí?

Vyslechla jsem hezký příběh od mladého muže, který má tři sestry.

Nejmladší z nich má Downův syndrom. Nechodí tudíž do běžné školy, kvůli zdravotním komplikacím užívá několik léků denně. Její maminka s ní zůstala doma, plně se jí věnuje. Mají zavedený svůj režim.

Stalo se, že maminka potřebovala být den – dva mimo domov a tak starší sourozenci přebrali odpovědnost za sestru. Konkrétně onen mladý muž a nejstarší sestra. Maminka nadiktovala přesně, co je potřeba kdy udělat a jak. Počínajíc ránem, kdy se vstává v určitou prvidelní hodinu, kvůli lékům. Ty jsou od večera připraveny na malém talířku. Po užití léků je potřeba udělat půlhodinovou pauzu, než příjde snídaně. Po snídani si setřička buď to čte nebo kouká na televizi a pak nasledují, zas v určitém režimu, další činnosti, až do večera. A spát se chodí taky režimově v určitou dobu.

Večer tři sourozenci zůstali doma sami a bratr řekl své straší sestře, že si jde už lehnout, že ráno je k dispozici, když bude něco potřeba. Když ráno vstal a sešel z pokoje dolů, talířek s léky byl již prázdný, na stole v kuchyni pár věcí od snídaně a z obýváku se ozývala televize. Koutkem oka zahlédl, že mladší sestra si čte v knížce. Bylo jasné, že sestry pomoc nepotřebovaly vše šlo hhladce a zařídily se i bez něj. Otevřel tedy lednici a zavolal se směrem do obýváku, zda si holky přejí taky džus.

V ten moment vešla do kuchyně starší sestra v pyžamu, rozcuchané vlasy, ještě zívajíc a říká: “Dobré ráno, tak vše šlo hladce?” Chvíli na ni hleděl a záhy mu došlo, že si oba dobře pospali a sestřička svůj denní režim začala bez nich, stoprocentně, samostatně. I půhodinovou pauzu mezi léky a snídani dodržela, mladík si totiž matně vybavil, jak ho brzy ráno přišla do jeho pokoje požádat o mobil, zřejmě, aby si zahrála hru, co dělá ráda a pak ho přinesla zpátky. Teď si to spojil s tím, že zřejmě tak chtěla vyplnit tu půlhodinku, což takhle přeně dělává, jenomže obvykle nikoho nebudí a nežádá o mobil, protože již s ní někdo vzhůru je a dohlíží a pomáhá a zařizuje a podává a asistuje a … půjčuje mobil.

Na kuchyňském ubruse zbyl flek po marmeládě, jak se sestra snažila namazat si chléb a jelikož to ještě nikdy nedělala sama, nějaká ta marmeláda skončila i mimo. Pak příště již ne. Taky se maminka divila, když se vrátila domů, že děvčátko umí udělat pomazánku a ona nemá vůbec starost s večeří. Když se ptala, jak se naučila dělat pomazánku, dověděla se od svých dětí, že prostě dostala příležitost ji udělat a tak ji teď dělat umí. Možná časem bude ještě dobré naučit se líp ingrediencie promíchat, kdo ale padl učený z nebe?

Maminka se dověděla i další věci, že se dcerka umí sama osprchovat, sice je pak potřeba trošku dotáhnout pořádek v koupelně, ale i rozcákanou vodu po sobě umí uklidit, téměř úplně. Taky se dověděla, že po příchodu domů již není potřeba brát sestřičce kabátek z rukou a pověsit ho, protože poté, co ruku se svým kabátkem natáhla ke starší sestře a ta koukala, co dělá ale kabátek jí neodebrala, kabátek záhy skončil na zemi s komentářem od malé holky: “Třeba odložit”, tak sestra řekla: “Dobře, tak ho zvedni a odlož na místo”, tak to holčina udělala a od té doby to dělá sama. A ještě si maminka všimla radost, s jakou teď její dcerka maže marmeládu ma chléb, míchá pomazánku a vůbec, dělá sama ty věci, který dělají velcí lidé.

Zajímavé, že? Co ty děti všechno umí a jak odpovědně, jenom na to nemají příležitost, tak si to leckdy nevšimeme.