Hnutí mysli 175.: Co vidíš jako první?

Naše zahrada se mi moc líbí a právě teď prochází vetší rekonstrukci, jelikož jsme po pár letech přišli na další hezké nápady, které se nám chce zrealizovat. Navzdory rozpracované výkopové aktivitě po bagru je na ní pěkný pohled, i když tu je kupa hlíny z velké jámy, kde bude jezírko a tam je zas pár zejících děr, čekajících na okrasné stromy a velká rýha v zemi po odstraněné části plotu, aby se ještě víc otevřel pohled na svah se stromy lemovaný lesem jižního cípu Drahanské vrchoviny. Když člověk umí vidět potenciál finálního stavu, dočasný výbuch je spíš příslibem budoucí krásy, jako zima je spícím jarem  a příslibem letních dešů a podzimní úrody.

Co je zajímavé, je sledovat reakce lidí, nejenom na naší zahradu, ale i na jejich vlastní obydlí. Tu přijde člověk a řekne: “šišmariá, to je bordel!” a příjde další a řekne: “oo, to je práce, co jste udělali” a další:” tééda, co to plánujete?” a další:” ju, to si umím představit a sem příjde ten červený japonský javor?” a další:” to si neumím představit, máš vizualizaci?” a další: “to jste neměli dělat, vždyť to bylo jezký a teď taková spoušť” a další: ” tady ta kytka nepřežije přesazení a chcípne vám” a další: “mně se nelíbí takový cedr a asijské dřeviny, mám radši zlatý déšť a vrbu” a další zas něco jiného.

No a když jsme my na návštěvě jinde, tak slýchame, a to často: “tady se nedívejte, to není dokončeneé” nebo:”tady nám opadává omítka, to přijde spravit” nebo: “jo, je to fajn, ale tady ještě není lustr” nebo: “na terase ještě není dlažba, je tam jen ošklivý beton” a tak podobně.

A když naše zahrada byla předtím “dokončena” a ještě nepřišla do kontaktu s naším nápadem s rekonstrukcí, tak někdo řekl:” ta je krásná” a jiný: “ale tady ta vajgélie je nějaká zakrslá, nepotřebuje přihnojit?” nebo: “no, nevím, mají ty sibiřské kosatce dost místa?” nebo: “ten cedr má tady uschlou větévku” a tak podobně.

Tak si říkám, zda to tak máme, my lidi, pořád? Zda to, co vidíme první, je nedostatek, třeba i maličký a třeba i velmi nepodstatný a pak, zda-li zbyde v hlavě prostor pro myšlenku, co všechno je v pořádku a co je hezké? A zda lidi, kteří vídí jako první to krásné, zda-li pak nemají hezčí a naplněnější život? Zahrada je to stejná, pohledů mnoho. Kdo si ty pohledy vybírá?

A neděje se to zřejmě pouze na naší zahradě, jinak by jsme neslýchali to pomlouvání vlastních obydlí. A jak to pak je ve vztazích? Umíme si na lidech jako první všimout, v čem jsou krásní a co je šlechtí? Nebo právě opak?

Nu, jak to máme v hlavách uspořádaný, když s setkáme s někým poprvé, nebo poprvé vidíme něčí zahradu? Jaká vnitří i vnější řeč se spustí? Možná stojí zato se chvilku sledovat, pokud dnes potkáme něco poprvé. Klidně někoho na ulici a slyšet tu první myšlenku v našem lebečním prostoru. Co říká?