Hnutí mysli 177.: Když budeš hodný, pak…
Zřejmě je všude kolem velice běžné slýchat, jak říkáme, zejména dětem, že něco dostanou “když budou hodné”. Když nebudeš ve školce plakat, půjdeme na zmrzlinu. Když nebudeš mít na pololetí trojku, dostaneš kolo. Když budeš poslouchat, vezmu tě na safari.
V podstatě hezký “obchod”, že? Ale není právě tohle obchodování zrádné? Co tím dítě učíme?
Neučíme ho náhodou tak trošku tohle?: Když ty uděláš něco, co já chci, abys udělal, já ti dám za to odměnu, která je pro tebe důležitá. Něco za něco. Vyhovíš mi a já tě za to udělám šťastným. Já určím to, čemu ty vyhovíš a já určím odměnu, o které vím, že ji chceš – na kterou ovšem nedosáhneš beze mně, na ní mám totiž páky já, ty ne. Ty jsi dítě a neumíš to, co já: nevyděláváš peníze, neumíš sám cestovat. Závisíš na mně a nezbývá ti, než se podřídit.
Co když tím dítě učím, se směna v tomhle smyslu je dobrá? Že vyhovět představě jiného o tom, jaký já mám být a co já mám dělat mi přinese benefit? Že to je legitimní cesta k penězům, lízátku, radosti, odměně? Já nařídím, ty vykonáš a pak dostaneš pamlsek. Že ne? A jak to, že jsou například korporace plny lidí, kteří se nechají vydírat, manipulovat, ponižovat, okrádat o veškerý volný čas a ještě jsou na to hrdí? Tuhle jsem shlédla motivační video jedné poradenské společnosti a udělalo se mi špatně a chtělo se mi i smát i brečet současně. K neuvěřejí je, že někteří zaměstnanci si video sami pouštějí ráno v kanceláři, prý se potřebují “nakopnout”. No, proti gustu žádný dišputát…
Nemůže to třeba být i jinak a nemůžeme třeba volit cestu kvalitní konverzace? Například dítě požádat, aby nám sdělilo, co jej trápí ve školce, když tak často pláče? Co když ještě nedozrálo do stadia, kdy se chce samo “odloupnout” od maminky? Není to legitimní důvod k pláči? Já vím, že to je mnohdy složité a maminka potřebuje jít do práce a podobně. A ve vší úctě ke kantorům, není to tak neobvyklé, že paní učitelka ve školce kluka zahanbí před celou třídou, protože se mu nepovedlo, jak byl zabrán do hry, včas běžet na záchod. Není to legitimní důvod k pláči? Někdy jsou důvody pro pláč velmi pochopitelné i čitelné. A není potřeba směny, kdy žádáme dítě o potlačení vlastních emocí, na které má nárok – směnou za zmrzlinu. Potláčet opravdové emoce. Ono totiž hrozí, že budeme úspěšní a emoce ho potlačovat naučíme a pak budeme kroutit hlavou, kdeže se berou ty “deprese” a proč “potřebuje” antidepresiva. Možná jsou i jiné cesty.
A proč dostávat peníze či dárky za dobré výsleky ve škole? Co tím dítě učím? Že si cením jeho výsledků? To zřejmě ano. Ale co dělám s jeho studijní motivací?
A nemůže to třeba být i jinak a nemůžeme třeba volit cestu kvalitní domluvy? Proč má jít dítě na hezké místo směnou za hezké chování? Co ho tím učím? Že hezky se chovat (je zřejmě i potřeba si to promyslet, co to vlastně je, to hezké chování) je žádoucí? To asi ano. A co ho ještě učím? Že hezky se chovat se musí “vyplatit”? Není třeba lepší brát hezké chování, kdy jiným pomůžeme, jestli můžeme, jsme přátelští a tak dále, jako běžnou a standardní věc a zajít si na hezké místo taky jako standardní věc odvislou od toho, jak se dítěti právě daří se učit v životě dobře chovat a žít?
Tak si myslím, že nákup vhodného chování je jako nákup vysavače s určitým výkonem, který seřídím dle potřeby knoflíkem. S tím rozdílem, že vysavači to zřejmě bude fuk a nenatropím tím žádné škody, když ho ztiším či zcela vypnu dle své libovůle a představy.
Nebo ne?