Hnutí mysli 182.: Přestaň s tím, nelíbí se mi to!

“Přestaň s tím, to se mi nelíbí!”

Slýcháváme to často, když dítě udělá nějakou”nevhodnou” věc, třeba se rozdovádí a praští návštěvu plastovým mečem. Nebo se pořád dokola chce nechat návštěvou lechtat, až maminka takhle zasáhne, aby tomu udělala průtrž, zachránila hosta a vůbec, aby se dítko trošku zklidnilo.

Co tím ale říkám a co tím dítě učím? Jistě, že vyjadřuji svůj nesouhlas. Když jasně řeknu, že se mi to nelíbí, jasně tím dávám najevo, že tohle chování je nežádoucí. Když na tom trvám, když to i zopakuji, zřejmě docílím, že dítě skutečně přestane mlátit Honzu plastovou replikou meče a celá záležitost je v klidu vybavena. Host se může vrátit ke kávě a dítě si  možná nalezne jinou zábavu.

Třeba se situace za týden zopakuje, pouze půjde o něco jiného a tudíž bude potřeba dítko znovu napomenout, ať něco nedělá, protože se nám to nelíbí. A může to tak klidně i velmi dobře fungovat. Čím dám, tím více bude jasno, co vše se nám nelíbí a není záhodno to dělat.

Ale co se děje mimoděk souběžně? Představme si, že naše ratolest bude časem v jiném prostředí, než doma. Ve škole, v kroužku, ven s kamarády, na návštěvě, později v partnerství, v práci…A potká tak další velmi významné osoby, emočně významné, podobně,  jako jsou rodiče. A ty osoby budou mít spousty představ a názorů o tom, co se jim líbí a co ne. Třeba tak manželka našeho syna řekne, ať syn přestane dělat to či ono, protože se ji to nelíbí. A co udělá náš syn?

Možná přestane. Zřejmě. Protože to manželka řekla přece jasně: “nelíbí se mi to”. Čím více lidí, tím více chutí, názorů, preferencí. Jak se v tom pak vyznat? Odhadnout vůli matky je časem, řekněme, i velmi čitelné a tudíž i vyjít jí vstříc je, řekněme, časem i celkem snadné. Pokud mamka nemění zásadní preference co týden. Umět odhadnout, co se líbí pěti či deseti jiným, taky emočně důležitým lidem, není již tak snadné. Pak se ale lehce lze dostat do situace, kdy bude člověk vystaven “riziku”, že udělá něco, co se těm lidem “nebude líbit”. A řekněme, že ti budou tak přímí a sdělní, že to honem okomentují, že se jim to nelíbí a tak bude “šance” to zkorigovat – tudíž okamžitě přestat “to něco” dělat. Ať se ONI nezlobí nebo ať jiným způsobem nejsou ONI v nepohodě. A já jsem přijatý, akceptovaný.

Posuď dobrý, stačí kvalitně předvídat nebo dobře naslouchat, když “oni” mluví a vyjadřují libost a nelibost. A vyhovět.

A pak může přijít někdo další a říct: “Přestaň se chovat jako vůl a sem tam zahni své ženě, nelíbí se mi, že jsi jak pod pantoflem.” Nebo: “Vůbec se mi nelíbí, jaký jsi posera, když si nevezmeš koks ani na ochutnávku, co se ti tak asi může stát?” Nebo: “Nelíbí se mi muži, kteří ani jednou nepřekročili zákon, zákony jsou pro pitomce, a ti chytří jsou tu od toho, aby je porušovali.”

A najednou se divíme, kde se to v tom Karlovi bere? Kde jsme udělali chybu? Ve škole poslušný, dobrý prospěch, dítě na pohledání, mamince vždy udělal pomyšlení. A teď sedí třeba v kriminále nebo se potřetí oženil nebo z koksu přešel na heroin.

Třeba předem stojí za úvahu malinko popřemýšlet nad tou větou: Nedělej to, to se mi nelíbí”. A nad tím hřejivým oceněním, které poskytnu,  když dítě poslechne. Neříkám, že není dobré dítěti pomoci pochopit určité hranice, kdy jeho chování je ubližující či v nesouladu s dobrými a citlivými vztahy. Co ale tím argumentem dítěti sděluji? Sděluji, že dítko dělá něco, s čím nesouhlasím a že má okamžitě přestat. To ano. Ale nesděluji, co mne k tomu vede, nesděluji proč, nesděluji žádnou hodnotu, na které má být později postaveno jeho vlastní a svobodné rozhodování se. Pouze říkám, že tou “hodnotou” je VYHOVĚT. Vyhovět druhé osobě, emočně důležité osobě. Protože se mi to NELÍBÍ. Nic víc. A líbit se mi bude to, že s tím přestane. Pak bude dobře.

Vysvětlení postavené na hodnotách, které jako rodič preferuji, schází. Vysvětlení, že rozhodovat se můžeme předem, než něco uděláme, i když nás někdo o něco žádá, protože naše činy nesou i následky a za ty jsme odpovědní právě my sami, schází. Kde je vysvětlení, že je užitečné svobodně uvažovat o správnosti a nesprávnosti svých činů? Kde je ubezpečení, že máme nárok na své vlastní představy o tom, co je správné a co ne v kontextu našeho života? To taky schází.

Proč se pak divím, že se později mé dítě spokojí právě s tím samým argumentem, kterým jsme ho krmili? A poslušně jej následuje?

Být přijat, být milován, akceptován, to vše je pro nás, lidi, obvykle hodně důležité. Když se naučím získávat přijetí a náklonnost druhého skrze vyhovění jeho představě o tom, co mám podle něj “přestat dělat”, abych se mu “líbil” pak mi zřejmě nezbude dost místa pro zážitek bezpodmínečné lásky a taky nemám moc prostor pro naučení se schopnosti přebírat VLASTNÍ odpovědnost za své činy. A vůbec prostor pro vlastní přemýšlení, co je správné a co ne.

A třeba to dopadne i dobře, pouze mi přišlo užitečné se nad tím zamyslet. Než se začneme divit.