Hnutí mysli 188.: Jak mluvíme s dítětem, jak se zvířetem a jak se starým člověkem? Aneb respekt je jenom jeden.

Že to nesouvisí? Jak mluvím s dítětem a třeba se zvířetem? Neřekla bych. Vysvětlím proč ale nejdřív řeknu, jakou zajímavost jsme s různými rodiči objevili.

Jednalo se o rodiče, kteří z různých důvodů dospěli k tomu, že to, jak se chovají ke svým dětem jaksi není v pořádku. Když to zestručním, šlo o to, že je fysicky trestali, nebo je trestali zakazováním činností, které děti milovaly, když “už nebylo zbytí”, tak na ně řvali, dávali jim domácí vězení a tak podobně. První uvědomění ani tak nebylo to, že tohle může být velmi úspěšná cesta, jak dítě zlomit a vychovat z něj nesebevědomou trosku či bázlivého človíčka s pocitem viny, čekajícího pořád na trest. To první, co si časem všimli bylo to, že to nezabírá. Že dítě pořád opakuje ty prohřešky. Těm rodičům v tom nebylo zrovna dobře, dělali, co uměli a všimli si, že to již trvá hodně dlouho a nepřináší to moc ovoce.

Co lze vytušit je další věc: přesně takhle je vychovávali jejich rodiče. A nestalo se nic tragického, vyrostli z nich fajn lidi, úspěšní ve svých oborech, s rodinami, přáteli. Takový normální lidi. Jenomže mluvili taky o tom, jak si třeba do třiceti nebo i déle vůbec nevěřili. Jak dělali mnoho věcí, protože se “to má”. Jak pořád trpí neurčitým pocitem viny, často se bojí prosadit a již vůbec neumí říct “ne” svému šéfovi nebo doktorovi.

A ještě jedna zajímavost, aby toho nebylo málo: všichni se velmi uctivě chovali ke svým rodičům. Když jsem se zeptala, jak by to nazvali, jak že se chovají ke svým rodičům, zazněla slova jako “úcta a respekt”.

Někteří z nich měli doma domácí mazlíky a k těm se chovali podobně, jako k dětem.

Když jsem se ptala, jak by nazvali to, jak se chovají k dětem, nejdřív hledali slova. Pak říkali tato: zodpovědně, výchovně, vedeme je, máme je rádi. O tom já jsem ani na okamžik nezapochybovala, že cítí za své děti odpovědnost či že je mají rádi. Jenomže se tam jaksi vytratila ta slova “respekt a úcta”. I odpovědi na chování se vůči domácím mazlíkům přinášela podobné odpovědi. Jako u dětí.

Když jsem se na respekt a úctu vůči dětem zeptala, došlo k překvapení a zajímavým odpovědím – u všech, co je zajímavé, u všech. Ta odpověď, když ji shrnu, byla zhruba takováhle: “Respekt a úcta? Ta patří starším.” Ve smyslu:”tu je potřeba důsledně dodržovat vůči starším, vůči autoritám”. I jsem se ptala, kdo že je to ta “autorita” a dověděla jsem se, že to je rodič, učitel taky, lékař, člověk starší, který už něco zkusil, něco umí, něco zná…

Nu. Tak tahle to měli tito dospělí, úspěšní lidi, kteří mají své děti rádi, nastaveno ve svém nitru. Respekt a úcta je pro starší. Pak není vůbec zvláštní, že při shledání se se svými  rodiči uctivě zdraví, neskáčou do řeči, pomáhají. Ale taky něco jiného: nediskutují, nepolemizují, nevyjadřují svůj názor, je-li odlišný od názorů rodičů. Tohle všechno sami říkali, sami popisovali.

Takže jsem se ptala dál, cože je to ten respekt a co je to ta úcta. Chvilku trvalo najít vhodná slova a asi nevzbudí překvapení, když zazní tahle odpověď: “respekt a úcta je uznání té osoby, poslušnost vůči ní, znamená to, že si ji vážím, tudíž ji neodporuji, uznávám její názor, podřídím se její vůli, jakož osobě starší, zkušenější…”

Ajajaj.

Je tohle skutečně respekt? Nediskutuji, podřídím se? Nu, já si respekt představuji jinak a taky mi jej jasné, že si ho zřejmě každý z nás představuje nějak. Proto jsem se ptala a tak jsem se něco málo dověděla. To, co jsem se dověděla, s respektem, jak ho chápu já, nemá vůbec nic společného. Respekt podle mně je součástí svobodného postoje vůči sobě samotnému a vůči jiným. Svobodného a odpovědného. Respekt podle mého názoru je něco, co můžu vůči jiné osobě zažívat i tehdy, když s ní nesouhlasím. Tudíž tím, že diskutuji, neohrožuji respekt, neohrožuji nikoho. Že vyjádřím svůj odlišný názor, to s respektem nemůže pranic nicovaté udělat. A taky můžu respektovat, že to někdo vidí jinak a chce svůj život podle toho žít, čili respekt definovat jako podřízení se a zažívat ho pouze vůči starším. A děti i domácí mazlíčky, taky podřízené v práci a tak dále vnímat jinak než osoby starší, chovat se k nim jinak než s respektem. Akorát se asi dlouho v takových vztazích nezdržím.

Co je ale zajímavé, je to, co s námi dělají ty naše vnitřní definice, čili smysl, který přidělujeme slovům, konstrukty, ve kterých přemýšlíme. Jakmile jsme společně o respektu a jeho definici začali mluvit a otevírali se nám i jiné pohledy a cesty, jak je jej možné vnímat a žít, došlo k velké změně. Bez rozporů, ve velmi příjemném rozmlouvání. Zazněli věty: “Hm, takhle jsem o tom doposud nepřemýšlel.” Nu, to je na tom přemýšlení fajn, že může být pružné. A já neříkám, že mám pravdu, nebo můj pohled je ten jediný správný. Je jiný. A jako takový, pokud je nabídnut “odmítnutelně”  a nikomu ho nenutím, může být někdy i užitečný, protože pomůže otevřít jiný úhel pohledu, změnit myšlení. Hnout myslí.

A tak jsme se, s respektem k názorům druhého, dopracovali k alternativě, že je možné mít respekt i k malému děcku. I když není starší, není zkušené, ví toho “méně ” (no, kdo ví, jestli to není opačně?) o fungování tohoto světa. Myslím, že je spousta věcí, které můžeme dítě naučit, ale je i spousta věcí, které se můžeme od dítěte naučit nově, nebo si alespoň vzpomenout, právě díky němu na něco, co jsme kdysi dávno taky věděli či cítili, ale zapomněli jsme.

A tak může být uvědomění, že i dítě zasluhuje respekt (a proč ne rostlina, proč ne zvíře?) prvním krokem ke hledání cest k domluvě, přenášení odpovědnosti, dobrému spolužití, oboustranné radosti, vše na cestě k takovému dítku, které v budoucnu nezapochybuje o sobě, o své sebeúctě, hodnotě, bude umět vyjádřit svůj vlastní názor, třeba i ve chvíli kdy všichni ostatní si budou myslet něco jiného, bude umět takhle svobodně zvát do diskuse druhé lidi, a ti se budou v jeho přítomnosti cítit dobře. Protože budou cítit respekt, aniž by o něm mluvili. A budou cítit úctu, aniž by záleželo na tom, kolik je komu let a kolik kdo má diplomů či zkušeností.

Není to tak těžké, jenom ten první krok není snadný. A to je změna myšlení. Hnout myslí. Respekt je jenom jeden. Úplný, ne polovičatý. A nemá co dělat s podřizováním se a pocitem méněcennosti či nadřazenosti. Alespoň já si ho tak vykládám. A kdo se chce přidat, ať hne myslí. A to další přijde. V životě i v našich Hnutích mysli s vyšším pořadovým číslem. Zcela odmítnutelně, ovšem 🙂