Hnutí mysli 189.: Běž do svého pokoje a vrať se, až budeš normální aneb: Kouzelná slova taky u nás doma

Tuhle jsem zaznamenala výrok:” Běž do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!” Na první pohled takové běžné sdělení od rodiče, který má zřejmě nějaké výhrady ke svému dítku.

Když bychom se ovšem podívali na tuhle větu malinko lépe, možná bychom ji pak již nikdy z pusy nevypustili. Proč? Vysvětlím.

Sdělení jako”běž” a “do pokoje” a “vrať se”, jsou celkem srozumitelná, pokud mluvíme stejným jazykem. Otázkou je, zda bychom mohli či nemohli nenařizovat ale požádat onoho běžce o přesun tím směrem, který navrhujeme a použít kouzelné slůvko “prosím”. Tudíž by to vypadalo například takhle: “Prosím tě, běž…” Kouzelné slůvko není nic neznámého, sami tímto doporučením, aby je užívala, poučujeme své ratolesti a když ho zapomenou říct, zeptáme se jich oblíbenou hádanku: “A jaké kouzelné slůvko jsi zapomněl?”

Možná je otázkou i to, zda je nutné do pokoje zrovna běžet. Možná ano, jelikož se dítko tak rychleji ztratí rodiči z očí, což si rodič zřejmě přeje. Neptá se sice dítka, zda si to taky přeje, ale od toho přeci děti jsou, abychom s nimi zacházeli, jak se nám zlíbí, ne? Pak, když budou dospělí, pak budou moci tuhle dovednost použít na svých dětech, či jiných “závislých” tvorech, jako jsou nemocní či staří lidé, nebo třeba domácí mazlíčci a tak podobně. Pokud bychom ovšem chtěli připustit, že by se tu a tam mohlo přihlížet na přání dětí, pak bychom třeba nemuseli být tak striktní a určovat způsob přesunu. Třeba by postačila i chůze. Každopádně směrem, který jsme vytyčili, a to do pokojíčku. A ještě ultra volnější a pro dítě svobodnější verze, když jsme u toho respektu, by mohla být tato: “Ztrať se mi z očí!” To si dítě může vybrat jak rychle se ztratí, jakých druhem pohybu, kam se ztratí, tolik svobodných voleb najednou. Mít svobodnou volbu je předci fajn. Navíc i zdvořilostní verze se nabízí: “Prosím tě, ztrať se mi z očí!”, ať zachováme kouzelná slůvka, respekt i svobodu volby.

Nu a pak tu máme bonbónek ve formě pár slůvek: “vrať se, až budeš normální”. Je blahosklonné dát dítěti najevo, že se vrátit může. To je potřeba ocenit, myslím. Zřejmě to přispěje k celkovému pocitu jistoty a bezpečí toho drobného tvorečka, který od nás v životě potřebuje načerpat pocit bezpečí a důvěry. Tímhle bezpečí jistě načerpá. Jelikož nejsme proti, aby se pak, někdy, k nám vrátilo. Dokonce jsme tak liberální, že ani nedefinujeme dobu, za kterou má dítě dosáhnout oné “normálnosti”, jsme tudíž hodně tolerantní a respektujeme jeho individuální tempo, kterým kráčí ke svému osvícení. “Vrať se až” je hodně velkorysý termín. Nám, rodičům, ke cti slouží.

“Až budeš normální” se mi líbí vůbec ze všeho nejvíc. Je to efektivní a velmi stručné sdělení, které neplýtvá moc slovy. V pouhých třech slovech je skryto tolik moudrosti, až by jeden zjihl. Tak třeba tohle: “Až budeš normální” v sobě zahrnuje:

a) NEJSI NORMÁLNÍ, až někdy v budoucnu snad budeš, tak tě vidím já, tvůj rodič (to je celkem hezké, takhle mluvit o svém dítku, že?),

b) já, rodič a pán tvorstva URČÍM, CO JE NORMÁLNÍ a co ne (taky hezké, takové respektující),

c) a nejenom že já určuji, co je normální, ale ani tě NEZATĚŽUJI SVÝM VYSVĚTLENÍM, co to ta “normalita” je a tudíž z toho snad chápeš, že ti plně důvěřuji, že si s tím poradíš samo, dítě a vyhodnotíš na základě svých mnohaletých zkušeností s lidmi, co tím myslím a proč a tudíž budeš s jistotou a pocitem klidu moci určit, kdy nastane ten moment, až se z tebe stane “normální” dítě a pak se s klidem smíš vrátit ke mně, k tvému rodiči, (nu, nevím, neměl by rodič být ten, který je dítěti tím nejbližším přítelem, který ho nikdy nezklame, neublíží mu a již vůbec ne slovem?)

d) a taky sděluji, že něco jako “NORMALITA” EXISTUJE a je přirozené dělit lidi na normální a ne-normální (možná, kdybych se jako rodič přiměl trošku myslet, možná bych přišel na to, že nic jako “normální” člověk neexistuje, z jednoduchého důvodu, protože jsem všichni unikátní, rozliční, neopakovatelní, každý máme jinou startovací čáru a krmí-li nás někdo průpovídkami o tom, kdy má dítě začít mluvit nebo kdy má být člověk opravdu dospělý a připravený na vlastní odpovědnost, je tudíž holý nesmysl…ale nemusíme předci takhle uvažovat, tabulky a výsledky testů nám to zjednoduší, člověk XY buď to normální je, nebo ne, vědci z university ZQ z města A ve státě B to potvrdili),

e) sděluji i to, že já určuji, kdy u mne můžeš, dítě, pobýt a kdy ne, má PŘÍTOMNOST ať ti je ODMĚNOU za tvé snažení stát se normálním, (a to by možná měl být rodič dostupný kdykoliv, ne až za odměnu),

f) a mám PRÁVO ti tohle dělat a tohle po tobě žádat, protože jsem silnější a ty žiješ v mém domě a budeš se tudíž řídit mýma pravidly, (hm, taky respektující),

g) taky ti tím říkám, že si NEPŘEJI tvou přítomnost,  (hm, takové přijímající)

… a mohli bychom i pokračovat dál, tohle však, myslím, stačí na ilustraci, jak efektivní ta tři slova jsou, ani se mně nechce počítat všechna ta sdělení v bodech a-g, která jsou obsažena v tak elegantním ekonomickém užití slov, až se mi chce říct, že je to přímo slovní kouzlo. Jako když kouzelník třímá svůj klobouk a v něm je všechno, co si jen můžeme přát, králík i hrdlička, růže i kolo.

A kdo by si nepřál mít z dítěte vychovaného slušného člověka, který ví co a jak a taky se dle toho umí chovat? Které je NORMÁLNÍ? A stačí k tomu kouzelná větička: “Vrať se, až budeš normální”. Do té doby zmiz.