Hnutí mysli 191.: Jaké Vánoce přejeme blízkým?

V čase mých studií na univerzitě, když se blížil Vánoční čas, jeden z mých spolužáků popřál našemu oblíbenému profesorovi Veselé Vánoce.

Pan profesor pohleděl na chviličku na něj, pak dolů na zem a pak řekl: “Ne, mé Vánoce nejsou veselé. Přeji si, aby mé Vánoce byly pokojné. Pokojné Vánoce, to je to, co naše rodina už léta potřebuje. ” Na chvilku ze odmlčel a nebylo možné nezachytit otazníky na tváři mého spolužáka. A tak pan profesor dodal:” Před léty nám smrt vzala na věčnost někoho velmi drahého. Od té doby naše Vánoce nejsou veselé. Přejeme si pouze, aby byli klidné a pokojné.”

Pan profesor byl hluboce věřící člověk. Tudíž z hloubi své víry prociťoval symbol Vánoc jako zrození. Jenž je zřejmě radostné a myslím, že tomhle kontextu pan profesor osobní radost v hloubi duše prožíval. K tomu však z nitra jeho srdce pronikal žal a mísil se s významem Vánoc jeho vlastním lidským způsobem. Od té doby jsme panu profesorovi přáli pokojné a klidné Vánoce.

A tak si říkám, kolikrát přejeme našim blízkým to, co sami považujeme za dobré, užitečné a přínosné. A mnohdy tomu tak není. Jenom o tom nevíme, protože nám to ze zdvořilosti neřeknou. Já vím, že přejeme to nejlepší, co si sami umíme představit, nebo co sami třeba potřebujeme či toužíme po tom. Nikdo však není ten samý člověk, jako jsme my. A často jdeme i dál za hranici slov a přání a děláme pro druhé to, co si myslíme, že potřebují či ocení. Ono “vím, co je pro tebe dobré” ovládá naše myšlení a pak i konání. A kolikrát nevíme zhola nic. Přitom se stačí uvědomit, zastavit a udělat to nejjednodušší, co lze, když mne zajímá, co druhý potřebuje, nebo si přeje.  Se zájmem a čistou myslí se ZEPTAT.