Hnutí mysli 199.: Vyčíst z výčitky člověka

Když malé dítě řekne svému milujícímu rodiči něco “ošklivého”, třeba: “ty jsi zlý!” nebo “já tě nenávidím!”, zřejmě se to neobejde bez píchnutí u srdce. Ale pak dospělý rodič obvykle rychle pochopí, že dítěti něco schází, nebo by něco potřebovalo jinak. Pouze neumí nalézt jiná, vhodnější slova. Aby rodič pochopil, co je vlastně v nepořádku.

A navzdory tomu rodič obvykle chápe, o co jde. Protože dítě obvykle reaguje velmi bezprostředně, v tom okamžiku, když se děje něco, co mu není po srsti. Slzy mu vyhrknou a ta slova vyletí z pusy hned v okamžiku, kdy ho “zlý” rodič táhne z bazénu, ve kterém se už úplně rozmočilo, až má vodníkovské konečky prstů a borůvkovou barvu na rtech. Dítě si svou reakci obvykle nenechá na pozdní odpoledne druhého dne. A díky tomu má “zlý” rodič příležitost dítě opravdu podpořit tehdy, kdy je to potřeba. Ne ani tak slovy zdánlivé útěchy, jako: “Ale no tak, ty toho naděláš, vždyť zítra je taky den”, která malého človíčka akorát tak rozčílí. Protože jakou má, u všech čertů, zítřejší den souvislost se mnou a mým tělem ve vodě tady a teď, když se mi děje ta nepravost, že o mně někdo rozhoduje a tahá mne z vody ven??!! Opravdu podpořit může rodič třeba už jenom tím, že dítěti vyjádří pochopení. Že ví, že je pro něj teď těžké opustit bazén. Že tomu rozumí. Dítě pak slyší, že s ním nemluví mimozemšťan, ale člověk z jeho kmene, řečí jeho kmene.

Co se ale děje, když tyhle věci probíhají mezi dospělými? Od dospělce se čeká, že vládne čímsi, čemu se tu a tam říká “seberegulace”. Tudíž když je z něčeho dospělá Eva smutná, třeba že šéf naplánoval poradu na pozdní páteční odpoledne, nerozbrečí se HNED a nenandá to šéfovi slovy: “Ty jsi zlý! Já tě nenávidím!” Spíš si řekne, vnitřním hlasem: “Blbec, to udělal schválně, jeho doma nikdo nečeká, tak nám to chce osladit.” No “sebe-regulovaně” mlčí a jde na poradu. Šém má třeba “dobrý záměr”, protože předpokládá, že když porada bude v pátek pozdě odpoledne, bude velice efektivní, jelikož se nikdo nebude vykecávat déle, než je nezbytné.

Pak sebe-regulovaná dospělá Eva spěchá konečně domů a už cestou se těší, že si zajde s manželem na večeři, jak se domluvili, o páté. Přiběhne domů, pět minut před pátou, manžel nikde. Honem se převlékne, pět, manžel nikde. Volá mu na mobil, mobil je mimo dosah.  Pošle sms. Čeká. Nic. Půl šesté, šest. Šest a jedna minuta. Šest a dvě minuty. Šest a tři minuty. Nic. Ani v šest 59 nic. V sedm zaštěrkají klíče v zámku, manžel Adam vchází do bytu. Seberegulace selhává a jinak seberegulovaná Eva vybuchne: “Kde seš? Víš, kolik je hodin? Tobě na mně vůbec nezáleží! Seš nezodpovědnej a není na tebe spoleh!” Maskara značky Lancome se přesouvá z řas na lícní kosti, kde se míchá s krycím krémem a pudrem. 

Adam stojí jako opařený. Ještě ani nepřekročil práh a už se dovídá, jak je nespolehlivý sobec a jak mu na ženě nezáleží. Ono je celkem jedno, zda zapomněl nebo mu mobil upadl do wc mísy nebo cestou zachraňoval kotě z rozbouřené řeky.

Sebe-regulovaná Eva se zachovala sice spontánně a bezprostředně a jako dítě v bazénu, dala najevo svojí nelibost tady a teď. Což je asi lepší, než kdyby si to nechala na pozdní odpoledne příštího dne, kdy si nic netušící Adam vezme pivo z lednice a sedne si na balkón k sportovním novinám a najednou se z okna ložnice vykloní Eva a vmete mu do tváře, že je sobec, který myslí jenom na sebe. To by asi Adam měl potíž VYČÍST Z VÝČITKY, o co jde. Chce i ona pivo, nebo co? Kdyby se nechápavě podíval na Evu, možná by ji povzbudil k obsažnějšímu vysvětlení, že co čumí, že to je tak pokaždé, že je takový, že je nezodpovědný a na Evě mu vůbec nezáleží, zrovínka jako v devadesátém-prvním, kdy si si Adam s Pepou raději zašli na pivo, než s Evou do amfiteátru na Angeliku, i když to slíbil. Adam se může cítit hodně ztracen, co že se mu to vlastně teď vyčítá? Sportovní noviny snad? Nebo? A tak je asi lepší, když to Eva řekla hned, když opozdilec přichází domů, že je tedy nespolehlivý sobec a jak mu na ženě nezáleží, když už to musí být.

Adam zřejmě není fanouškem takových přivítání (stále nevíme, proč přišel v sedm) a nevíme taky, zda je sebe-regulovaný a svatý současně.

Jaká je asi pravděpodobnost, že Adam s Evou budou vést konstruktivní a laskavou a nenásilnou konverzaci na toto téma? Bez obviňování a titulování se různými pojmy?

Možná že mizerná. Možná že nulová, nevím.

Řekněme ale, že Adam byl na kurzu nenásilné komunikace a současně je mistr v sebe-regulaci. A svatý. A tak ví, že když člověk VYČÍTÁ, je užitečné z VÝČITKY VYČÍST POTŘEBU. A taky potvrdit emoci a taky hlavně neposuzovat a tudíž se nečastovat nálepkami, jakože někdo je “nějaký”. Říkám, že předpokládejme, že Adam je svatý a trénovaný.

Takže co udělá?

1. pustí obvinění jedním uchem dovnitř a druhým ven, neposuzuje Evu a její chování  (svatý)

2. uvědomí si, že mezi řádky je vyjádřena silná emoce (trénovaný)

3. uvědomí si, že mezi řádky je vyjádřena taky důležitá potřeba a zaměří se na ně (trénovaný)

4. rozhodne se nechat prostor Eviným emocím a potřebám (sebe-regulovaný a trénovaný…a svatý)

Eva se těšila, spěchala z porady, pak se mohla i bát, zda se Adamovi po cestě něco nestalo, hezky se ustrojila a dvě hodiny byla minutu po minutě sama se svými myšlenkami, co se stalo (a to člověka napadá kde co, že jo?).

Kdybychom měli zázrační překladač NASIKO-NENASIKO (který tlumočí z řeči násilné komunikace do komunikace nenásilné), Eva by reálně říkala: “Kde seš? Víš, kolik je hodin? Tobě na mně vůbec nezáleží! Seš nezodpovědnej a není na tebe spoleh!” A NASIKO-NENASIKO by pro Adamovy uši tlumočil: “Adame, já se už o tebe bála, že se ti něco stalo, když dvě hodiny po domluveném termínu nejsi doma. Hele, já bych pro příště potřebovala vědět hned, že nepřijdeš, můžeš mi příště dát nějak vědět?”

Nevím, zda jsou Adamové svatí, nebo zda Evy jsou, překladač NASIKO-NENASIKO jsem na trhu neviděla, ale možná ho ani nebude potřeba, když my, lidé, budeme vědět VYČÍST Z VÝČITKY ČLOVĚKA a jeho přirozené emoce a potřeby, které jsou ve hře. I za těma slovy, které neslyšíme rádi. U dítěte rozumíme “ošklivým” slovům, protože se ještě nenaučilo jinak vyjadřovat své emoce a potřeby. Ale u dospělce automaticky předpokládáme, že je sebe-regulovaný, trénovaný a popřípadě i svatý. Ale kdo je takový popři všech povinnostech a letícím čase…? a hlavně, kde jsme se to měli naučit?

No dobrá správa je, že se to naučit dá.