Hnutí mysli 201.: Kdybychom byli Čarodějové

Kdybychom byli Čarodějové, jejichž síla spočívá v tom, že cokoliv VYŘKNOU, neb si i POMYSLÍ, stane se PRAVDOU, co by pak bylo?

Třeba bychom svému dítěti řekli: “Ty se nikdy nic nenaučíš!” Nebo si pomyslím: “Ten snad ani není můj!” Aneb “Kde si byl, když rozdávali rozum?!”

A partnerovi: “Jsi budižkničemu a líný k tomu a nic kloudného z tebe nevypadne!” Nebo: “Tak se tím svým autem třeba udus!” A: “Klidně se tomu svému šéfovi strč do … (lze dosadit libovolnou část těla, jenž má nějaký vstupní či výstupní otvor), když je ti přednější než já!”

A dámě, která mi nedala přednost na silnici: “Krávo!” Nebo: “Jsi slepá, nebo co?!” Aneb “To musel být totální idiot, kdo ti dal řidičák!”

Mladíkovi s silném automobilu, který mne předjel zprava na dálnici: “Ty…!” (Lze dosadit libovolnou část těla, jež obvykle bývá zahalena spodním prádlem.)

No, jenom si představme, kdo by najednou jezdil za těma volanty? Asi pouze lichokopytníci či sudokopytníci a části lidských těl. Nebo nevidomá paní. Manžel by se zadusil automobilem, no předtím by svedl rektální speleologii. Děti by se už nikdy nic nenaučili a navíc by byli cizí. A tak dále. Je to opravdu to, co chceme? Asi ne. A proč to tedy říkáme?

No, jsme lidi a říkáme to v rozčilení, když nás něco trápí, nebo si s tím neumíme poradit. To by možná nebylo tak zásadní, kdybychom tohle říkávali tehdy, když si sami nevíme s něčím rady, s něčím neživým. Třeba: “Ty blbá niť, když nepůjdeš navléct do jehly ani na-podesáté, ať se propadneš do černých pekel!” A bum, niť je v pekle. Tak si přinejhorším vezmu jinou. Horší to ale bude, když takhle oslovím živou bytost. Třeba: “Ty blbá pampeliško, tak ty nezmizíš z mého trávníku?! Ať tě trefí hrom!” (Mimochodem pampeliška je hodně užitečná a léčivá bylina, ale to nechme teď stranou.) Najednou hrom (spíš asi blesk, hrom je zvuk) a kolik pampelišek, tolik černých děr v trávníku. To už má nějaké nepříjemné následky, honem volat zahradníka, vyříznou spálenou část, nebudu předci čekat, až se zregeneruje, jestli vůbec…

A co teprve, když takhle promluvím k člověku? Umí ten zregenerovat? Já sice asi chci VYJÁDŘIT něco pro mne zásadního, nějakou svou POTŘEBU, EMOCI, a v konečném důsledku PROSBU, aby mi ten člověk pomohl se cítit lépe, když si přestane utírat prsty od Nutely do potahů sedací soupravy, protože pak bych s tím nemusel mít tolik práce… možná ještě kvůli tomu ten člověk nemusí být nutně vůl, blbec, ignorant a retard v jednom… jenomže se to nestalo poprvé, já jsem unavený z práce, už jsem to říkal, že se to nesmí…tak si honem vezmu na pomoc důraznější mluvu a řeknu: “Jsi nemožný, nikdy se nic nenaučíš, děláš to schválně, jsi zlý!” Nemám předci tolik času, abych se zamyslel, co tato SITUACE (ne člověk) ve mně vyvolává, co CÍTÍM, co POTŘEBUJI mít jinak…příliš zdlouhavé, vím… Navíc lidé říkají, že se jim uleví, když něco takového na někoho vyplivnou…(možná uleví dočasně…) A vůbec, kdo má čas to přeformulovat a říkat věci jako: “Hele, když si utřeš prsty od Nutely do potahů, jsem naštvaný, protože potřebuji tady mít hezky a čisto a taky si odpočinout a ne to pokaždé uklízet, tak tě prosím, můžeš si ty prsty utírat tady do papírových ubrousků, hm?” Nebo místo “Ty povaleči sebestředná!” říct: “Hele, dnes bych potřebovala ke kadeřnici, postaráš se, prosím, o večeři pro celou rodinu? Moc by mi to dnes helflo.”

Ještě štěstí, že nejsme Čarodějové, kteří mají tu moc, že cokoliv vyřknou, nebo si i pomyslí, se doopravdy STANE. A tak KLIDNĚ můžeme říkat dětem, že se nic nenaučí, jsou parchanti, partnerům, že jsou trapné atrapy chlapů či žen a dalším lidem, že jsou zvířata nebo části lidských těl. NESTANE se to. NEBO ANO?

Někde jsem zaslechla o SEBENAPLŇUJÍCÍM PROROCTVÍ A O 100x OPAKOVANÉ LŽI, ŽE SE STÁVÁ PRAVDOU. A taky o zraněných lidech, kterým jiní lidé říkali různá bolestná slova, kterým nakonec uvěřili a přestali věřit sami sobě. Tak jsem ČARODĚJOVÉ, nebo ne? A co s tím?