Hnutí mysli 204.: Neseš odpovědnost za mé pocity!

“Kvůli tobě se teď takhle cítím, kvůli tomu, co jsi udělal!” “Nestydíš se? Kvůli tobě jsem teď zraněný!” “Jsem z tebe tak zklamaná, moc jsem se v tobě spletla.” Jak to zní?

Říct někomu, že může na naše pocity, je velmi snadné. Přebrat odpovědnost za vlastní pocity je mnohem těžší.

Pokud někoho vychovám v atmosféře, kde mu vštípím, že je zodpovědný za to, jak se cítí ostatní lidé, může se z něj stát emoční troska.Člověk, který skutečně věří, že lidé kolem jsou přímo emočně závislí na tom, co já udělám či neudělám, co řeknu či neřeknu. Může se z toho rozvinout past, ve které chycený člověk raději popře sám sebe, než by riskoval, že někomu ublíží a ponese následky. Strach z odsouzení, potrestání, výčitek, obvinění může nabýt takových rozměrů, že ve snaze “nikoho nezklamat” a “všem vyhovět” a hlavně”neublížit”, budu celý život neustále usilovat pouze o to, aby ti druzí byli šťastní. Pokud šťastní nejsou, nebo tak nevypadají, můžu se obviňovat, že je to kvůli mně, nebo časem jakékoliv vztahy můžu považovat za tak nesnesitelnou zátěž, že ze všech raději uteču. Ona to totiž zátěž je. A enormní.

Háček je na začátku celé úvahy, či přesvědčení. Že zodpovídám za pocity druhých lidí. Jistě, to, co říkám nebo dělám na druhé lidi nějak působí. Je to však podnětem, ne příčinou jejich pocitů. Asi mnozí z nás zažili situaci, kdy jsme třeba něco řekli a různí lidé na to zreagovali různě. Někdo se zasmál, jiný se zatvářil káravě, třetí se dokonce urazil. Jedna a ta samá věta, jedna a ta samá situace. Tři lidé, tři různé reakce. Jak je možné pak být zodpovědný za pocity druhých? Být zodpovědný za to, co říkám a dělám, to ano, to je druhá věc. Ale jak můžu předem přebírat zodpovědnost za reakci druhých lidí, nebo dokonce za jejich štěstí?

Často lidé, kteří se nějakým způsobem dostanou do tohoto “otroctví” a věří, že způsobují druhým (zejména špatné) pocity, pokud procitnou a zjistí, že možná je to jinak a začnou se z této pasti uvolňovat, padnou do druhé pasti. Do takové, ve které si myslí, že se můžou hezky vykašlat na všechny a na to, co jiní cítí. Najednou naberou odvahu postavit se nelibosti druhých a vyjádřit, co cítí sami. Postavit se riziku odmítnutí či kritiky a prosadit své vlastní potřeby, bez ohledu na potřeby a pocity druhých lidí. Taková rebelie. Která je, možná, někdy nezbytná pro to, abychom se dostali do vyváženého stavu, kde jasným a svobodným způsobem vyjadřujeme své pocity a to, co potřebujeme a současně projevujeme upřimný zájem o to, aby i potřeby druhých byly naplněny. Jako když vychýlíme kyvadlo moc na jednu stranu a pak uvolníme, ono se na chvíli vychýlí moc na stranu druhou a pak se dostane do rovnovážného stavu, postupně.

Všichni můžeme být sami sebou a svobodní a být empatičtí k sobě i k druhým. Můžeme být prosti strachu z obviňování, posuzování a odmítnutí a sami to druhým lidem nedělat. Můžeme být naplněni tím, co děláme a stejně můžeme být naplněni tím, že něco děláme pro druhé. Ne však z pocitu povinnosti, studu, viny či strachu ale z čisté dobré vůle, z radosti z dávání, svobodně. A rovněž tak můžeme od jiných přijímat to, co jiní pro nás svobodně chtějí udělat. Můžeme i požádat, jasně, ne oklikami a manipulacemi, o to, co potřebujeme. A můžeme to přijmout, bez pocitu závazku, že teď něco dlužíme. Můžeme přijmout vlastní plnou zodpovědnost za své činy, záměry – nikoliv však za pocity druhých lidí. Můžeme naplňovat své potřeby, ne však na úkor jiných lidí a taky nesvolit, aby druzí naplňovali své potřeby na úkor náš. Když o něco žádáme, můžeme žádat tak, aby bylo zřejmé, že nám záleží i na tom, aby druzí měli naplněno to, o co žádají oni, své potřeby.

Žádné pasti, manipulace, obviňování, stud, vina, strach. Jenom zralá odpovědnost za sebe a empatie vůči druhým, vlastní důležitost popři důležitosti druhé bytosti.

Svoboda může mít rozměr anarchie nebo zodpovědnosti. Mně se líbí spíš ta druhá. No nenechat se vmanipulovat do zodpovědnosti za něco, za co zodpovídat nemohu. A nechci.