Hnutí mysli 212.: Proč nestříhám sibiřské kosatce

Slyšela jsem, že když člověk na Motýlím keři odstraní první květy záhy poté, co odkvetou, pak Motýlí keř pokvete ještě podruhé. A máme dvakrát tolik radosti. Nebo naléhavá doporučení, ať pokaždé, kdy mně odkvetou na zahradě sibiřské kosatce, ať honem ustřihnu stonky. A zahodíme je. Jinak se začnou tvořit semena a rostlina se zbytečně vysílí. Ovšem, pokud se moudrý zahradník rozhodne, že semena potřebuje, pak nechá vše proběhnout, jak to Matka Příroda nadizajnovala. A semena sklidí pro příští sadbu nebo prodej.

Tahle doporučení zkušených zahradníků mají svou logiku, které rozumím. No líbí se mně spíš ctít logiku přírody. Možná bychom my lidé utekli na jinou planetu nebo rozpoutali krutou válku, pokud by přišel někdo, velký a silný a s ostrými nůžkami a pokaždé, kdyby naše dívky rozkvetli do plné krásy a svůdnosti, zamilovaly se a se svým milým zplodily zárodek potomka, tak by ho těmi nůžkami vyjmul z jejich těla. A zahodil. Aby se dívka příliš nevysílila. A zůstala krásná. Ale pokud by se ta “vyšší autorita” rozhodla, že děti je potřeba, na další sadbu nebo prodej, pak by nechal vše proběhnout, jak to Matka příroda nadizajnovala.

Není to to samé? Proč Motýlí keř rozkvete podruhé, když mu odebereme možnost vytvořit semena? Není jeho přirozeností a celo-sezonním cílem právě touha po semínkách? Není přirozeným nastavením každého živého druhu této planety přispět k pokračování života? A co sibiřské kosatce, jak by se k tomu vyjádřily, kdyby mohly, že to, oč se sami snaží celé jaro, je zmařeno zásahem “vyšší autority”? Kosatce nevykvetou podruhé, nevím,možná je to jejich původem, na Sibiři je nutno pospíchat, využít krátké období tepla a honem tvořit semínka. Taky kvetou krátce, aby byly efektivní v celém procesu. Tohle nastavení je jim dané a neumí zřejmě ještě dobře rozpoznat, že si v našich zeměpisných šířkách mohou dovolit napjat síly podruhé a zkusit ty semínka ještě jednou vytvořit. A možná že dělají dobře, protože to by je teprve vysílilo. A kdoví, zda by příští sezonu měly dost sil pro další pokus o potomstvo.

Já kosatce nestříhám. Ať si kvetou krátce a ať si pak vytvoří svá vytoužená semena. Že to není estetické, když z krásných zelených listů ční po celé léto suché stonky zakončeny podlouhlými hnědými kapsulemi? A kdo to posoudí, co je v přírodě krásné a co ne? Člověk? Jakým právem?

Kosatce, které bydlí u nás na zahradě, si dělají, co chtějí. Tvoří semena. Ty pak padají, kam chtějí, nebo je posbírám a věnuji známým a ti je sází. Nebo je taky sázím dál, za plot. Sibiřské kosatce mají krásné květy i listy. Květu jsou s námi chviličku a listy jsou s námi po celou sezonu a hezky zapadají do prostoru mezi vajgéliemi, cypřiši, puškvorci, skalníky, rujemi či tavolníky.

Přijde mi přirozenější respektovat jejich poslání, přirozenost a nastavení, než rozhodovat za ně, co je pro ně lepší. Zalít, pohladit, promluvit, vyživit, proč ne? No důvěřovat rostlině, že je expertem na svůj život, to se mi líbí víc, než za ni rozhodovat. Nebo vzít ostré  nůžky. A taky u lidí mi přijde přirozenější respektovat jejich poslání, přirozenost a nastavení. Ať se jedná o cokoliv v životním příběhu člověka. Semínka nebo jiná rozhodnutí. Zalít, pohladit, promluvit, vyživit, proč ne? No důvěřovat člověku, že je expertem na svůj život, to se mi líbí víc, než za něj rozhodovat. Nebo vzít ostré  nůžky.

Mimochodem, kosatce už mají hezké pár-centimetrové lístečky a zdá se, že jsou spokojené a zdravé.