Hnutí mysli 215.: Život bez bolesti nebo hloubka prožitků?

Znám několik lidí, kteří nechtějí děti. Když se zeptám na důvody, řeknou, že nechtějí jít do rizika, že se jim něco stane, onemocní na leukémii, nebo zemřou. Že tuhle bolest si netroufají zažít. Tak se předem, z preventivních důvodů děti vzdávají.

Mnoho lidí takhle vůbec nepřemýšlí. A možná by se pozastavili nad tím, že je to nesmysl. A snažili přemluvit odmítající páry, aby se nebáli a rodiny vytvořili. Ale je to skutečně takový nesmysl? Nestává se to, že děti umírají? Stává a běžně. Možná se dá mluvit o statistice, jako při strachu z letu letadlem. Pravděpodobnost letecké havárie je významně nižší, než pravděpodobnost havárie při jízdě autem. Počet mrtvých v důsledku letecké katastrofy je daleko nižší, než počet mrtvých denně na silnicích. Ale pomůže tahle argumentace člověku, který se k mrti bojí létat? Asi pramálo. Taky dětí, které přežijí své rodiče je statisticky zřejmě více než těch, které zemřou malé. Pomůže ale tahle argumentace člověku, který se děsí bolesti z takovéto ztráty? Dovolím si říct, že to jej jedna z těch nejtěžších ztrát vůbec.

Taky znám lidi, kteří přišli o svá miminka během těhotenství, nebo i těsně před porodem a taky v průběhu porodu. Někteří mrtvá tělíčka svých dětí ani neviděli. Je to dobře? Nebo je to špatně? Mohou lidi, kteří neměli možnost se rozloučit, vůbec někdy uzavřít svou bolest a smutek a odevzdat se laskavému smíření? Někteří možná ano, jiní stěží.

V těchhle situacích mnozí lidé ty zraněné utěšují, že když už se to muselo stát, tak raději takhle, než byl vytvořený silný vztah a společné zážitky. Že je lepší přijít o dítě u porodu, než o něj přijít ve věku 3 nebo 15 let. Ale je to skutečně tak? Kdo to vůbec může posoudit, která bolest je menší a která větší, která snesitelnější a která doživotní?

Co když je právě taková bolest, kdy dítě odchází u porodu nebo před ním mnohem drásavější, jelikož v srdci člověka zcela schází ty roky lásky, oboustranného vztahy a oddanosti, péče a smíchu, radosti a souznění? Právě ony kvality, které mnohým truchlícím pomáhají po určité době se se ztrátou smířit? Protože pak v srdci zůstávají vzpomínky na vše společně prožité, což nemůže být odňato, co ani smrt nevezme. Ale když to nestihneme společně prožít, pokud jsme zůstali na hranici příslibu života, který ani nezačal, neexistuje to. A zůstává bolest. Ztráta všeho, hluboký smutek.

Jak s tím vším naložit? Chránit se předem a nepouštět se do blízkých vztahů, abychom nebyli zraněni? Ať to je vztah s vlastním dítětem, které může přijít na svět, anebo vztah s jiným člověkem, který by se rád stal součástí našeho srdce? Po smrti jednoho dítěte nepřizvat další do života? A když pozvat, jak to ošetřit, aby to další nebylo “náhradou” za to první, ale svébytnou bytostí, jejíž zrození je svobodné od daně ze smrti předchůdce?

Bude to celé snadnější, pokud se tomu vyhneme a vědomě se od rizik, které láska a blízké vztahy přinášejí, izolujeme? Bývá zajímavé mluvit s lidmi, kteří velké ztráty prožili. A zeptat se jich, zda by vyměnili léta lásky za ochranu před bolestí, která přichází, ztrácíme-li onu lásku, člověka, vztah, blízkost. Zatím všichni řekli, že rozhodně ne. Neptala jsem se všech lidí na planetě, ani se nikdy nezeptám. Můžu se však zeptat sebe. To všichni můžeme. Za sebe říkám lásce ano. Být zranitelný přináší hloubku do života. Otevírá možnosti, které jsou netušené, dokud se nenaplní. Bolest je součástí otevřeného srdce. Za sebe říkám ano, otevírejme svá srdce lásce, ať to znamená cokoliv. Přijmout bolest znamená být celistvým člověkem. Zvěme lásku do svých životů, jakkoliv dlouho ona má trvat. Šance na život a hlubokou lásku je jako světlo, které zažneme a tma se vytratí. A ve světle jsou vidět barvy, duha, třpyt. Po tmě bychom je nikdy nepoznali. I kratičký záblesk světla probouzí. Nemějme strach ze žádné hloubky, ani hloubky radosti, ani hloubky žalu. Může vůbec jedno bez druhého člověk zakoušet?