Hnutí mysli 218.: No, to máš po tátovi.

Když přijde na svět miminko, lidi často komentují jeho vzhled, že je to celá máma, nebo celý táta, nebo že ty oči, to je celý děda a podobně. Tu a tam to někoho dospělého potěší, tu a tam to někoho namíchne. Ale miminku je to celkem fuk.

Pokud miminko zatím pouze kaká a čůrá do plínek, papá a spinká, tu a tam zapláče, tahle hra má určitá omezení, ale i tak pokračujeme: “No vidíš, jak ti chutná, celý tatínek.” Nebo: “To je hlas, celá tchýně!” V závislosti od předmětu komentování a jeho kontextu to má zas větší či menší ohlas, co do nadšení dospělých. Málokoho potěší, když jeho osobu spojujeme s kakáním kojence, zato spojení s jinými kvalita třeba potěší. A miminku je to zřejmě pořád fuk.

A když se přidají i výraznější projevy, jako je hra, chůze, nebo zájmy, či prospěch ve škole, to jsou pak bohatá témata. A to je dítě již aktivně součástí rozhovorů, rozumí velmi dobře, co říkáme a nějak to vnímá, něco si z toho bere pro sebe, utváří si tak mínění o sobě, o světě.

Pokud s tím nejlepším úmyslem pochválíme jeho výkres a řekneme, že praděd byl akademický malíř a evidentně geny skočili o dvě generace, může to být příjemné. Taky když řekneme, že ta čtyřka z diktátu, holt, to je proto, že si po mně, taky mi to nikdy nešlo, možná dítě pocítí na chvíli úlevu, že se to tím vlastně vysvětluje a možná to tak úplně není jeho vina.

Ale jsou skutečně tyhle poznámky užitečné? Co když přinášejí i určitá omezení? Pokud slyším, že mám v genech čtyřku z diktátu, nemůže mě to shodit do propasti marnosti a definitivy osudu? Nemůže se stát, že si jako dítě řeknu, že s tím tedy nejde nic dělat? Když mám zelené oči po babičce, s tím asi nic moc nesvedu. A když mám čtyřku z diktátu po tátovi, svedu s tím něco? Nemůžeme nechtě dítko poplést tvrzením, že “tak to prostě je”?

Jedné malé holčičky se na velkém klavírním vystoupení, kde sklidila velké ovace, ptali, kdo z rodiny hraje na klavír. Nerozuměla otázce. Tak se zeptali hlasitěji tu samou otázku. Pořád nerozuměla. No po kom máš ten talent, na to se ptáme. Holčička pořád nechápala, co se jí ptají. Pak se zeptali jinak: Jak to, že umíš tak skvěle hrát na klavír? A holčička konečně pochopila. “Trénuji každý den 3 hodiny, i o víkendech a prázdninách, i na dovolené s rodiči, kterou mamka vždy vybere tak, aby byl k dispozici klavír.”

Není lepší děti vést k tomu, že se můžou navzdory tátovým známkám z diktátů stát mistry gramatiky, budou-li si to přát? Že genetika není matematika a tak i klavírní virtuóz může své umění získat pílí a tréninkem? Že když všichni mí předci měli po dva – tři tituly z univerzit, já nemusím mít žádný? A navzdory tomu žít kvalitní a radostný život?

Když namaluji hezký obrázek, musím slýchat: “No jo, to ty geny od praděda”? A co když je to moje vlastní fantazie, píle a zručnost získána hodinami tréninku?

Proč brát dítěti zásluhu za usilovnost a nahradit ji darem z nebe? A proč dítě předem přilepit k omezením jeho předků a nepovzbudit ho ve svobodě sebeurčení a rozvoje?

Proč tak vůbec přemýšlíme, když jsme svědky něčeho výjimečného, ať v pozitivním nebo negativním smyslu? Pomáhá nám to těm jevům porozumět? A pomáhá to dětem?