Hnutí mysli 219.: Kurz manipulace druhého pohlaví.

V poslední době jsem několikrát slyšela, že se lidi zúčastnili kurzu, kde lektor přednášel techniky, jak si “zaháčkovat” na prvním rande partnera, aby se stal na nás doslovně závislý.

Jak to zní? Zajímavě? Nebo k poblití?

Instrukce obsahovaly přesné pokyny, jakýsi scénář, kde kterého je potřeba rande zinscenovat. Má několik pečlivě promyšlených kroků a v principu spočívá v kontrastu třpytivého zájmu až adorace a následující chladné ignorace až ponížení. Opravdu, takhle doslovně.

V praxi třeba mladý muž (nebo slečna, to je jedno) na prvním rande, takzvaně “povodí po slunci” slečnu, věnuje ji veškerou svou pozornost a obdiv. Cílem této etapy, která má pár konkrétních pravidel je, aby se cítila jako Královna ze Sáby. Pak rande pokračuje a když se chýlí ke konci, mladíkova pozornost a zájem z ničeho nic ochladnou. Na nulu. Důležité je udělat právě tenhle velký skok “ze slunce do deště”. Takže slečna zůstane jako opařená, neví, co se stalo. Rande končí velmi ponižujícím způsobem, ignorací, odstrčením, povýšeným chováním, nejistotou, zda ještě nějaké další rande vůbec bude. V oběti to má spustit pochybnosti o sobě, přemýšlení, co udělala špatně a touhu získat náklonnost a všechny ty adorace zpátky. A závislost, ochotu se i ponížit, udělat doslovně cokoliv, jen aby ten princ na bílem koni zase projevil zájem. A prý to funguje zaručeně.

Jdu se vyblít, za chvilku se vrátím.

No. Umím si žel představit, že funguje. Na někoho. Sprostá psychická manipulace totiž velmi úspěšně funguje na mnohé lidi. Lektor takového kurzu se stal obdivovaným učitelem, domlouvaly se i další konzultace, pro případ vyladění technik, kdyby nezabíraly dle očekávání.

Co to s námi je? Vyvolání závislosti? K čemu, proboha? I kdyby to bylo předneseno jako špatný vtip, pak to není moc vtipné. A tohle žádný vtip nebyl. Lidi to dál konzultovali a zkoušeli. Trénovali vzájemně na kurzu. Lidi, kteří jsou inteligentní, talentovaní, úspěšní. Tak si říkám, zda nebylo něco špatně o pár desítek let dříve. Třeba ve výchově a v rodinných vztazích, když ti lidé, kteří vážně přemýšlejí o vztazích v dimenzi manipulace, závislosti, vodění po slunci a vržení do deště, byli ještě dětmi a zažívali poprvé vztahy s druhými lidmi – skrze vztahy se svými rodiči.

Třeba zažili úsměvy a laskavé doteky ve chvílích, kdy vyhověli rodičům a poslušně snědli, co bylo na talíři, nebo se slušně chovali v obchodě a naráz, když se nechovali podle ideální příručky naškrobeného dítěte, byli potrestáni nezájmem, zachmuřeným obličejem, nebo i fyzickým trestem. Co když tady vzniká zárodek pocitu selhání a viny, pochybností o sobě, co jsem provedl, že jsem přišel o přízeň? A přízeň a přijetí od rodičů je velmi významná věc, až bytostně důležitá. Pakliže o ni přicházím i několikrát denně, většinou v závislosti od toho, zda se chovám dle očekávání autorit či významných druhých a jakýchsi ideálů “poslušného dítěte na baterky”, kterému se nesluší mračit se, či nedejbože se zlobit a prožívat vztek, pak se nedivím, že sebe-důstojnost a sebe-hodnota a klidné sebevědomí dostává na frak. A že pak, když mi někdo nabídne, že mi dá kuchařku na to, jak být in, jak být vůdce, jak být obletován a jak být opěvován a uznáván, sáhnu po ní s hladem v hloubi duše a jsem ochoten manipulovat, jen abych dosáhl přijetí, jenž mi bylo kdysi manipulačně dávkováno dle “zásluh”.

Pak jo, pak rozumím, proč inteligentní, citliví a talentovaní lidé jsou ochotni hrát tyhle hry, aby naplnili bezednou propast, jenž se utvářela v období, kdy nebyli vybaveni zkušenostmi a hodnotami potřebnými pro vlastní úsudek a nebyli připraveni čelit manipulaci vlastních blízkých. Ano, zřejmě nevědomé. No dítě asi těžko umí zformulovat zpětnou vazbu rodiči, který se na něj usmívá jako sluníčko, protože je tak rozkošné v těch bílých kalhotách a rázem když upadne a udělá si zelený flek na koleně, přemění se na zamračenou osobu, která se zlobí, protože dítě je nehodné a tudíž si už nezaslouží úsměv. A potrestá ho izolací, odstrčením, křikem. Ta zpětná vazba od dítěte by mohla znít: “Hele mami, víš, když mám čisté kalhoty a ty se na mě usmíváš a držíš mě za ruku a se cítím šťastně, a pak za chvilku, když upadnu a udělám si na koleně zelený flek a ty se začneš mračit a pustíš mou ruku a odstrčíš mě a plácneš mě přes prdel, pak cítím hrozný zmatek a hluboký smutek, protože potřebuji konzistentně pociťovat bezpodmínečné přijetí z tvé strany a oporu a ruku mít v tvé ruce, i když mám zelené koleno, proto tě prosím, v takových situacích, zůstaň se mnou v kontaktu, podrž mou ruku a třeba mi vysvětli, proč je zelené koleno taková katastrofa a jak se jí vyvarovat. Třeba to brzy pochopím a budu se tím umět řídit, pokud je to pro naše rodinné štěstí tak důležité.”

Znáte dítě, které by to umělo zformulovat? Nebo spíš znáte děti, které když dostanou za zelené koleno odmítnutí, posmutní, svěsí ramínka a začnou popotahovat nosíkem? Se zmatkem v očích a otázníkem na čelíčku? Proč ta stejná mamka, která byla před chvílí sluníčko, je teď je jako chladný déšť? Jak získat její pozornost, náklonnost a lásku zpátky?

Nebude takové dítko, když dospěje, náchylné dychtivě přemýšlet, jak získat pozornost mladíka, který dle instrukcí lektora z kurzu manipulace druhého pohlaví, ho nejdřív povodí po sluníčku a pak vrhne do studeného deště, zcela promyšleně a záměrně, protože sám potřebuje získat pozornost a obdiv? Dva hladoví lidi ve velmi bizarní hře.

Já se, žel, domnívám, že takhle by to třeba mohlo být. Že v takových případech by ten kurz mohl být velmi atraktivní. Žádaný. Možná by bylo snadnější, kdyby tyto kurzy ke zblití vůbec nebyly. Ale ony jsou. Možná by bylo užitečné aby bylo více kurzů, které říkají, jak můžeme spolu mluvit a žít bez manipulace, upřímně a čestně, otevřeně, sdílet své pocity, říkat si své potřeby, dávat a bez strachu požádat. Tak jednoduše být lidskými bytostmi, pro které je přirozené setkávat se na úrovni srdcí. A pak, když se octneme na kurzu manipulace, umět to vyhodnotit a nepřijmout. Ať už je lektorskou autoritou třeba sám prezident zeměkoule.

No, jdu si dát pozor, abych nebyla najednou chladná a odmítavá, když můj pes šlápne do bláta. Myslím, že by to nepochopil, jaká je to katastrofa, mít špinavé packy a moc by ho to odmítnutí bolelo. Přihlásil by se pak do kurzu manipulace a půl dne by mě olizoval a zbožně na mě vzhlížel a pak by mě v nečekané chvíli hryzl do lýtka. A já bych byla zlomená a přemýšlela bych, jak získat jeho náklonnost zpátky. Třeba bych mu podstrojila stejk z bizona, to by mohlo zabrat. Vzhledem k tomu, že má 60 kilo a tlamu jako aligátor, možná bych ale už do toho Makra nedošla. Tak doufám, že je šťastný a přirozeně sebevědomý, vyrovnaný a empatický, že jsem před léty neudělala příliš přešlapů vůči jeho důstojnosti a sebeobrazu a na ten kurz se nepřihlásí. Uvidíme.