Hnutí mysli 220.: Fracku jeden

Potkala jsem se s maminkou a její dcerou. Je to už slečna, má 11 let. Obě dvě se mají moc rády, něco však mezi nimi občas skřípe a tak se to rozhodly řešit.

Nejprve se rozhodly pro sezení v soukromí čtyř očí a pak že to spojíme a řekneme si, jak to udělat, aby se všichni cítili doma dobře. Maminku trápilo, že se nemůže spolehnout, že dohodnuté věci dcerka opravdu udělá a slečna si postěžovala, že maminka jí často říká “fracku jeden” a někdy moc křičí i nadává, až jí pak z toho tečou slzy. Zajímavé bylo, že obě dvě úplně přesně odhadly, co té druhé vadí a co ji trápí. A taky co by potřebovaly místo těch trápení. Není to tak úplně běžné, že lidi, kteří se kvůli něčemu na sebe zlobí, umí být současně tak citliví, že jim jde se vcítit do potřeb toho druhého.

Další zajímavá věc byla ta, že v podstatě oběma šlo o tu samou věc: maminka si přála, aby její dcera byla víc “zodpovědná jako velká holka a podle toho se i chovala” a slečna si přála, aby jí její maminka “považovala konečně za velkou holku a tak se k ní chovala”.

Takový soulad potřeb, jak pak to, že to skřípalo?

Možná to trošku osvětlí malá epizodka přede dveřmi: v uvolněném rozhovoru obě dvě popisovaly jednu situaci z domova, smály se u toho a dělali si ze sebe příjemnou legraci. A najednou maminka dala dceři takový ten “políček”, co nebolí, zezadu po hlavě, no hlava poskočí dopředu. Slečně okamžitě zmizel úsměv z tváří a sklopila zrak.

Co to bylo za sdělení od maminky? Určitě nebylo myšleno špatně. Jsem si jista, že tahle maminka by za své dítě život položila. Jenomže to dítě vyrostlo v slečnu. Sama maminka má od ní vysoká očekávání. Ať je odpovědná, jako velká holka. A co právě maminka vyslala za sdělení? Ono nebylo vyřčeno slovy, bylo to gesto. Právě proto je to poselství skryté, které si uvědomujeme skrze pocity, ne skrze slova.

Nevyslala maminka právě to poselství: “fracku jeden”? I když s láskou a nemyslela to nijak špatně? Copak si slečna pomyslí v takové situaci? Jak se asi cítí? Na jednu stranu slovy mluvíme o velké holce, která má hrdě přebírat zodpovědnost za své sliby a činy, na stranu druhou jí sekundovým gestem dáme najevo neúctu, možná až ponížení.

Jaký si pak o sobě slečna vytváří obraz? Co se děje s jejím sebevědomím? A s její důstojností?

Nezáleží jenom na tom, co říkám slovy. Velmi, ne-li víc, záleží na tom, co “říkám i když nic neříkám”. My lidé nemůžeme nekomunikovat, komunikujeme i tehdy, když nemluvíme. Jsou to naše gesta, mimika, to je snad jasné, ale zejména to, co si MYSLÍME. Naše nevyřčené postoje a přesvědčení. Ano, pouze co si myslíme aniž bychom to vědomě vyjadřovali gesty či slovy. Možná to zní zvláštně, že by někdo mohl vycítit, co si myslím, když to neřeknu. Je to ale dokonce vědecky podloženo několika zajímavými výzkumy, že můj názor na člověka silně toho člověka ovlivňuje. Jak pozitivně, tak negativně. I kdybychom byli mistry přetvářky, neumíme na 100% kontrolovat třeba zabarvení hlasu nebo rozšíření zorniček. A ten druhý to vnímá, i když často taky ne zcela vědomě, no pocitově ano. Známe to snad všichni, že máme kolem lidi, s kterými se cítíme velmi uvolněně, těšíme se na ně, cítíme jakési přijetí a respekt a naopak, jsou tady lidi, se kterými se cítíme jaksi svázaně, nepohodlně a pořád máme pocit, že nás sledují a kritizují, aniž by něco řekli v tomto ohledu nahlas. To je právě ozvěna vnitřních myšlenek, kterou cítíme. Ti první lidé si zřejmě užívají kontakt s námi, mají rádi lidi, nepotřebují je HODNOTIT a posuzovat, jenom JSOU s námi tady a teď a zajímají se o nás, naslouchají bez předsudků. Naslouchají nám, aby nás pochopili. Ti druzí lidi zřejmě potřebují jiné lidi posuzovat, hodnotit, někdy moralizovat, stěží přijímají otevřeně jinakost názorů druhých. Poslouchají sice, ale aby mohli sami mluvit, ne aby pochopili, o čem mluvíme my.

A tak slečna bude velmi těžko tou velkou holkou, která se tak i cítí a podle toho i přemýšlí a koná, když dostává políčky od maminky, které jí “říkají”, že je fracek. A maminka bude mít velmi těžko doma velkou holku, která drží slovo. Spíš fracka, který má sklopený zrak a pramálo chuti dodržet, co slíbil. K čemu se mám chovat jako velká holka, když jsem stejně za fracka? A to ten políček ani nemusím dostat, stačí, když si moje maminka o mně myslí, že jsem fracek, který neumí držet slovo, za nějaký čas se tím frackem skutečně stanu. I když to nechci ani já a ani moje mamka.

Snad to i zní jako klišé a východní otřepané moudro, no MYŠLENKA má utvářející moc. Pokud si o někom myslím, že je skvělý člověk, talentovaný a šikovný a těším se na něj, jak s ním promluvím, ten člověk to bude cítit. Taky se bude těšit, až se se mnou potká a bude vnímat můj zájem a respekt, úctu a přijetí. A skutečně se začne tímto směrem utvářet. Žel, platí to i opačně.

Tak si myslím, že stojí zato předem promyslet, co si chci myslet. A jak tím ovlivním své blízké. Nebo ne?