Hnutí mysli 223: “Slušnost”

Chovej se slušně! Ke staršímu se chovej slušně! Chovej se  ke mně slušně! To jsme asi každý z nás v životě párkrát slyšeli. Ale co to znamená, to “slušně”? Na to jsem se začala ptát a dověděla jsem se zajímavé věci. Že například na návštěvě:

• není slušné si o něco říct (třeba o vodu, nebo kafe) ale je potřeba počkat, až se někdo zeptá,

• pak je dokonce slušné jednou-dvakrát odmítnout! Není totiž slušné si vzít z nabízeného občerstvení, pokud ho hostitel nabídl pouze jednou.
• No a podruhé – potřetí si už třeba můžu vzít, ale se slovním doprovodem: “Tak jenom abych neurazil…“, protože tak se to dělá slušně. 

A pak, když s tím člověkem mluvím dál, zda na občerstvení měl chuť, řekne, že jo a jakou! Proč si teda nenabídl už poprvé? Protože to není slušné. Ptám se dál, kdo to říká, že to takhle má být? Obvykle to říkala maminka či babička. Ptám se, zda se v tom cítí fajn a vyhovuje mu to? Prý ne, ale takhle SE TO má dělat. Je to slušné. 

Tak mě táta třeba říkal úplně jinou věc: “Když dospělému člověku nabídneš něco jednou a on to odmítne, respektuj to, je dospělý a nezatěžuj ho opakovanou otázkou. Dospělý člověk ví, co chce a co ne.” Tak se tím řídím (protože časem mi to dávalo smysl ať už to někdo důležitý říkal nebo ne) a mí hosté jsou navzdory tomu nasyceni a napiti a spokojeni. Třeba jejich maminky a babičky říkali něco podobné. Nebo si sami, navzdory tomu, že je rodiče či prarodiče vedli k té formě slušnosti, kdy SE TO má ze slušnosti vše alespoň jednou odmítat, vytvořili svá vlastní pravidla. 

Říkám si, k čemu všemu vede takový naučený postoj, takhle definovaná slušnost? Hostitel nabízí opakovaně jako pokažená gramofonová deska, hosté si opakovaně neberou, no u toho jim tečou sliny, vzít si chtějí. Hostitel by možná byl i rád, kdyby si nabídli, že jim chutná a udělal jim radost. A tak obě strany sklízí nespokojenost, ale hrají tuhle podivnou hru na slušnost. 

A taky jsem se u toho dověděla tohle:

• Prý není slušné sebe prosazovat, je slušné spíš dbát o to, co ti druzí, jestli jsou spokojeni. O sebe se postarat je dobré až na posledním místě, pokud vůbec. A tak když na talířku zůstane poslední kousek, není slušné si ho vzít. Vlastně to dopadá tak, že si ho nevezme NIKDO. Nikdo nechce být neslušný a sebe prosazující se. Tak se to asi vyhodí, nebo to sežere pes. Možná hostitel by to taky mohl nakonec sníst, ledaže by to nebylo v rozporu s tím, že má dbát o blaho druhých – pak by to mohl nakrájet na 7-8 stejných dílků, podle počtu hostů, sebe třeba i vynechat, je to možná nejslušnější.

Být ohleduplný k druhým mi osobně důležité připadá. Jako součást respektu k člověku, třeba. Jenom nevím, odkud se bere to spojení s tím, že ohleduplnost k sobě je druhořadá nebo dokonce nedůležitá. A dostala jsem vysvětlení: V té Staré Knize se píše: “miluj bližního svého…“. To jo, taky jsem to tam četla. Ale pokud si dobře vzpomínám, není to celá věta. Má ještě druhou půlku. “…jako sebe sama”. To vnímám jako pobídku k tomu, že je možná v pořádku mít laskavý vztah i k sobě samotnému. 

A pokud bychom opustili zónu Velké Knihy, co vlastně své děti učíme, když jim říkáme, že není slušné si nabídnout, když mají a na něco chuť? Opravdu je učíme slušnosti? Nebo je spíš učíme, aby nenaslouchaly sobě? A co to vlastně ta slušnost je? Nebo je učíme sebe-ovládání a sebe-disciplíně? To se možná hodí, umět se ovládnout. Musí se však přijmutí jednou nabízeného občerstvení nutně spojovat s neslušností? A musí se slušnost nutně spojovat s potlačením sebe?

Mluvila jsem s mnoha lidmi, kteří byli vedeni k tomu, že nejsou důležití ale ti druzí ano. A nikdo z těchto lidí nebyl šťasten. Dokonce nikdo z nich neuměl říct, co přeje či potřebuje. Odpovídali, že to není důležité. Že by to bylo sobecké tohle říkat. Že se jich to nikdo v životě nezeptal. A taky pak u toho plakali. A přemýšleli. Když jsem se zeptala, zda to považují za správné, říkali, že asi ano. Když jsem se zeptala, zda to takhle chtějí učit své děti nebo vnoučata, pláč zesílil. A odpověď zněla: ne, to předci po nikom nemůžu chtít, aby si myslel, že to, co potřebuje, není důležité. Proč pak to chtít po sobě?

Tak přemýšlejme o svých dogmatech a zda je chceme skutečně přenášet na další generace. Třeba tím našim dětem ušetříme spoustu času v nalézání dobrého života pro sebe i pro druhé. Není to slušné?