Hnutí mysli 226.: To, co děláš, nám ubližuje!

“To, co děláš, nám ubližuje.” Na první pohled obyčejná věta, kterou někdo někomu sděluje svoji snad nespokojenost či bolest? Obvykle se jedná o osoby blízké a věci důležité, protože v samoobsluze asi nebudeme cizí paní prodavačce vykládat, že nám ublížilo, jak nakrájela uherák.

Možná to na první pohled vypadá, že člověk, který větu pronesl, je velmi otevřený a upřimný a přímý. A umí vyjádřit své pocity. Ale je tomu skutečně tak?

Nedávno mi sdělil mladý muž, který se rozhodl odejít ze svého dlouholetého manželství, že mu právě toto opakovaně říká jeho máma. Pokaždé, když se potkají. A je tomu už nějaký pátek, co se odstěhoval od manželky poté, co se dlouhou dobu společně neúspěšně snažili vyřešit různá trápení. Máma se vyjadřuje v množném čísle, i když táta uhle rétoriku nepoužívá. Řeč obvykle začíná tím, zda se už uvědomil a své rozhodnutí vzal zpátky, jestli ne, tak musí být nemocný, pokračuje s tím, že se za něj stydí, ptá se, kde udělala chybu ve výchově, sděluje, že je z toho nemocná a už bere léky a ukončuje právě větou: “To, co děláš, nám ubližuje.” 

Zřejmě se dá pochopit, že se máma těšila na vnoučata, se svou nevěstou vychází dobře, tudíž se vztahem byla spokojena, možná je proti rozvodům z principu, protože manželství považuje za svátost a možná je v tom zapletena spousta dalších důvodů a významů či potřeb. Možná by pro ní osobně bylo nejšťastnější, aby rodina zůstala tak, jak je. 

Myslet si ovšem, že touhle větou vyjadřuji své POCITY, je velký omyl. Naopak, nejen že nevyjadřuji své pocity, já tím přímo citově vydírám a manipuluji. A navíc se schovávám za tvrzení, že je nás víc, protože nemluvím čistě za sebe. K tomu hrubě nerespektuji potřeby a rozhodnutí blízké osoby ani jeho právo na potřeby vlastní, ani jeho svobodu přijmout jakékoliv rozhodnutí.

Doslova tím říkám, že se mi nelíbí, jak se syn rozhodl, tudíž hodnotím jeho rozhodnutí a respektovat to nehodlám, čili nehodlám respektovat jeho potřeby jako vnitřní motivy pro svá rozhodnutí. A když už dojte k tomu, že se na základě svých potřeb nějak rozhodne, po svém, tak ho potrestám citovým vydíráním, že mi způsobuje neštěstí, bolest a dokonce zdravotní komplikace. 

Co na takovou větu říct? Snad: “Mami, slyším, co říkáš a zřejmě mi sděluješ, že jsi smutná či naštvaná, protože potřebuješ, aby tvůj syn žil svůj život dle tvých představ a dělal rozhodnutí, která ty odsouhlasíš. Žel, v tomhle ti nevyhovím. Za svůj život a svá rozhodnutí jsem odpovědný sám a moc bych byl rád, kdybys uměla má svobodná rozhodnutí přijmout. Snad mi i nepřímo říkáš, že pokud svoje rozhodnutí nevezmu zpátky, přímo tím zodpovídám za tvé zdraví. Ani tuhle odpovědnost nemohu přijmout, není to v mých silách a nikdy nebude. Za své zdraví odpovídáš jenom ty sama. Byl bych šťastný, kdybys uměla respektovat má rozhodnutí i navzdory tomu, že s nimi nesouhlasíš. Byl bych šťastný, kdybys uměla oddělovat kvalitu našeho vztahu a tvé zdraví a moje svobodné životní směřování. Chci ti říct, že tě mám rád a tvé žádosti nevyhovím. Tyhle dvě věci spolu totiž vůbec nesouvisí.”

Nebo tak nějak. No, mnohdy se to nelehce dělá. Čelit manipulaci u nejbližších je velmi citlivé. A nemusí to dopadnout “dobře”. Každopádně si však myslím, že podstoupit riziko toho, že mou svobodu druhá strana neuzná a současně tak svoji svobodu nedávat všanc manipulacím, rozhodně stojí podstoupit. Vše v klidu a laskavým způsobem. To, co svobodně a odpovědně se svým životem děláme, nemůže nikou ublížit – to způsob, jak se k tomu vztahují a jak o tom ti druzí přemýšlejí, vytváří jejich pocity. A pokud je potřebují sdělit, můžou, ovšem sdělovat by se měli pocity a ne obvinění. “To, co děláš, mi/nám ubližuje”, není sdělení pocitů. To je nějaký názor a OBVINĚNÍ, je to MANIPULACE.

Pocit je radost, zlost, hněv, štěstí…no upřimně, kolik lidí takhle komunikuje, že by si bylo vědomo odpovědnosti za formulace a místo hodnocení a obvinění by řekli čisté sdělení o sobě, včetně těch opravdových POCITŮ, třeba: “Hele, poté, co si nám oznámil rozvod, jsem byla tak naštvaná a rozzuřena, protože potřebuji věřit na manželství na celý život.” Nebo: “Jak si mi řekl, že od Táni odcházíš, vyděsila jsem se, protože mi napadlo, co když rozvod potká mně? A já potřebuji pro svůj dobrý život partnerskou stabilitu, jistotu a bezpečí.” Nebo: “Hele, když jsi mi řekl o rozvodu, byla jsem vztekem bez sebe, protože potřebuji, aby se mé děti se mnou o důležitých věcech předem radili.” Či: “Když si mi řekl o rozvodu, naštvala jsem se, protože potřebuji rozhodovat o tvých rozhodnutích.” Nebylo by to fér?

Tak do toho, když zaslechneme podobnou větu, zeptejme si klidně autora: “Hele, co mi tím opravdu říkáš, co opravdu cítíš a co potřebuješ? A co si v té souvislosti přeješ ode mne?” A pak se můžeme, ovšem svobodně, rozhodnout, zda tomu vyhovíme, či nikoliv. A třeba zaslechneme BONUS: “Kdybys mě měl rád, tak bys to pro mne udělal!” 🙂