Hnutí mysli 227.: Jak vidět do melounu

Někde jsem četla, že do melounu a do lidí nevidíme. Zní to logicky, s tím melounem, mnozí z nás tuhle zkušenost mají. Až když ho doma v kuchyni rozřízneme, uvidíme, zda je zralý a šťavnatý a jeho chuť na jazyku bude osvěžujícím zážitkem, nebo ho rovnou hodíme na kompost. 

S lidmi se to jeví podobně, prý si nevidíme vzájemně do hlavy a ono to tak zřejmě je. Mnohdy na to zapomínáme a děláme takovou tu komunikační chybu, že PŘEDPOKLÁDÁME, že ten druhý teď právě přesně ví, co si myslím, nebo co potřebuji a je s podivem až ke zlosti, že neudělá to, co si já myslím, že on by udělat měl. Vždyť přece on musí vědět, co mně udělá radost. Někdy se tomu říká NEVYSLOVENÁ OČEKÁVÁNÍ, a ta vedou zcela zaručeně, no dobře, tak na 99% ke zklamáním. A je na to zcela jednoduchý recept: mluvit a sdělovat a požádat, být zkrátka čitelný. Další věc je, když pak ten druhý nechce udělat co, co si přeji, pak je to jeho svobodná volba. A asi bych se neměla naštvat, pokud se naštvu, tak nerespektuji jeho svobodnou vůli, nebo jinými slovy: nevyjádřila jsem PROSBU ale ROZKAZ maskovaný za prosbu. Příkladem může být “prosba”: “Prosím tě, zavezeš mě dneska odpoledne do města? Potřebuji nakoupit jídlo na zítřek.” Odpověď: “Nezlob se, nutně se potřebuji prospat, večer jdu do práce. Můžu ti třeba zajistit taxík.” Reakce: “Dobře, ani já ti příště nevyhovím, sobče!”

Takže do těch melounů a do těch hlav asi nevidíme. No navzdory tomu znám člověka, který si pokaždé koupí jenom zralý meloun. A nenechá si ho rozříznout vejpůl již v prodejně, prostě ví, který z těch zelených kulatých kousků je zralý. Jak to dělá? Vezme do ruky meloun, přiloží ho k uchu a zaklepe na něj. A naslouchá. Je-li meloun zralý, přichází z něj odezva, specifický zvonivý zvuk, který mu zaručeně napoví, že tento kousek přinese gurmánský zážitek. A je to tak. Doma ho rozřízne a kuchyň zaplaví nádherně svěží vůně červené šťavnaté dužiny jenom se zakousnout. Pokud meloun nevydá onen čistý zvonivý zvuk, pokládá ho zpátky a hledá dál. Není to žádné tajemství, když chcete, naučí vás to. Chce to kapičku času a naslouchání, aby se člověk naučil odlišit ten pravý zvuk od ostatních. 

A není to tak i s lidmi? Ano, do hlav si nevidíme, ale když “zaklepeme na člověka”, není pak již snadné rozlišit zvonivou a čistou odezvu od těch dutých, prázdných a nelibých zvuků? A není k tomu potřeba žádného specifického vzdělání, pouze vnímat vlastní pocity z odezvy. Nejspíš ta vnitřní, na první pohled nepostřehnutelná ZRALOST, s kvalitou ODEZVY u melounu i u člověka přímo souvisí. Jenom zaklepat a naslouchat. I ten sebevíc unavený či naštvaný člověk, když ho oslovíme, se může opřít o svou vnitřní zralost a říct něco, cokoliv, co je pro naše uši zvonivým zvukem a příslibem voňavé a šťavnaté lidské výměny, zážitku v bytí s tím druhým. I když nám právě říká: “Nezlob se, nutně se potřebuji prospat, večer jdu do práce. Můžu ti třeba zajistit taxík.” Říká tím, že slyší naši prosbu (a potřebu) a současně slyší svoji potřebu a je zodpovědně připravený naplnit potřeby obou stran. Pak již ale záleží na ZRALOSTI NAŠEHO OSOBNÍHO MELOUNU, co ze sebe vypustíme jako odezvu. Odezva: “Dobře, ani já ti příště nevyhovím, sobče!” patří spíš na ten kompost. Možná je zralejší odezvou třeba tohle: “Jasně, v pořádku, zavolám Heleně, myslím, že se taky chystá jít nakoupit. Dobře si odpočiň a raději si ztiš i telefon.” Možná mi proběhne hlavou i inspirace: “Hm, tenhle člověk dbá o své potřeby a zodpovědně se staví ke kvalitě své práce, která ho večer čeká a která přímo souvisí s hladinou jeho energie. Přitom mi nabízí nějakou alternativu ve formě taxíku, protože naslouchá i mým potřebám. Hm, tohle si zapamatuji, líbí se mi to, když mě příště někdo bude žádat o něco, co je v danou chvíli v hrubém rozporu s mými potřebami, než se rozhodnu vyhovět, budu velice vážně brát v úvahu jak ty jeho, tak ty své.”

Je to krásná vůně i zvuk, když spolu komunikují DVA ZRALÉ MELOUNY.