Hnutí mysli 236.: Jak si snadno živitel rodiny zabije zvtahy

To není složité a život v 21. století k tomu poskytuje velkorysé podmínky. Stačí se malinko chytnout pár osvědčených příležitostí.

Třeba:

• ráno před vyloupnutím se z postele místo přitulení se k partnerce nebo dětem sáhnout po mobilu a zkontrolovat maily, chaty, sociální sítě či aplikace (něco životně důležitého se mohlo v noci stát)
• místo pusy či slov “dobré ráno” rovnou zavolat kolegovi, ať tu prezentaci připraví na osmou a ne jedenáctou hodinu, už dnes, ne ve středu příští týden
• mobil je člen domácnosti a je důležitější než partnerka, děti či pes nebo kočka a je jej potřeba nosit na rukou do koupelny, aby mu nebylo smutno a netrpěl separační úzkostí, ostatním přikázat, a´t sem teď nelezou
• na toaletě si přečíst idnes zprávy a zadělat si kousíček po kousíčku na hemoroidy dlouhým seděním na míse, okřikovat děcka, která se snaží dobít dovnitř
• sprchu absolvovat s výhledem na mobil zda neblikne zpráva nebo zmeškaný hovor, zatím co otázky členů rodiny je potřeba ignorovat, vždyť se sprchuji a neslyším
• ke snídani zásadně přicházet s mobilem v ruce, s rozečteným chatem či mailem, hlavně nedovolit otravnou komunikaci u stolu, která ruší od soustředění se na 16 emailů od sociopaticky-workoholického šéfa, který je posílal mezi jednou a třetí hodinou ranní a už pohoršeně v sedm čeká na odpovědi (stejně je už pozdě a naše půlroční manažerské hodnocení bude rozpačité až tristní)
• zatvářit se kysele, že dnes vezu děti do školy já a budu muset udělat minutovou zajížďku, která mi zruinuje pracovní i osobní život, jelikož partnerka brzy ráno jede k lékaři se zlomenou nohou taxíkem (takhle špatně nastartovaný týden znamená jediné – bude hůř) a nepostará se o náš “potěr”
• pokřikovat na děti, ať si pospíší, s uchem na telefonu (šéfova asistentka se ptá v 7:30, zda dnes plánujeme vůbec přijít do práce), Honzíčkovi by usnadnilo život, kdyby mu někdo pomohl vytáhnout zmačkaný šál, čepici a rukavice z rukávu zimní bundy, do které se marně snaží nacpat i svou paži)
• ve výtahu netušit, zda nastoupily všechny děti (kolik jich vlastně máme?), kontrola tabulky v příloze nočního mailu totiž konzumuje veškerou pozornost
• v autě jsou asi všechny děti, kdo ví, je potřeba spustit googlemaps, zda za Billou není kolona, trvalo by to o celých 30 sekund déle vyklopit je před školou, strašná představa
• Anička si chce povídat o jejím dnešní přednesu vlastní básničky, což je dost otravné, ruší to klid potřebný na bleskový přehled o ceně ropy za barel, kurzu dolaru a eura, jsem přece především živitel rodiny, tak ať mám na to alespoň klid
• konečně se děcka šinou z auta, zdravím je bez pohledu do očí protáhlým nepřirozeně vysoce položeným hlasem “ahooooooj”, oči potřebuji na kontrolu silnice za sebou, zda mohu vystartovat v sekundě po posledním přibuchnutí dveří a na sledovaní navigace (k sakru, před business centrem se vytváří červená kolona)
• v práci neberu telefon od manželky, vždyť je u doktora, kdyby něco, umí si tam s tím vším poradit lépe, než já tady ze zasedačky (šéf má mírně zvednuté obočí, je už 7:45)
• domů přicházím s výčitkami svědomí (kolegové jsou ještě všichni v oupn spejsu) ve 21:05, no nic, ještě to potáhnu doma v pracovně, doufám, že nikdo po mně nic nebude chtít a děcka jsou už uklizena
• manželka má pořád sádru, nopotěšpánbů, zítra mě čeká to samé asi znovu (neříkala Jiřina, že kdyby něco, sveze do školy i naše děcka?), no nic, už volá kolega, s uchem na mobilu přimáčklém  ramenem, v ruce aktovka, ve druhé bílý rum (zasloužím si trošku uvolnění) letmě líbám ženu na líce, pohled do neurčita, hlavně ať na mne nikdo nemluví (mizím v útrobách pracovny)
• no, už je půldruhé ráno, zalezu do pelechu, ještě v posteli čeknu maily, není radno dva dny po sobě dráždit šéfa pozdními odpovědi a příchody (ješkovy zraky, žena mi přimáčkla sádrou peřinu)
• ráno mě čeká odpovědný život manžela a otce, živitele rodiny, potřebuji usnout, beru si Neurol s Lexaurinem (doufám, že tento rok řeči o dovolené nezačnou už v květu, nebylo by lepší je všechny někam poslat s Marií a Jardou a jejich děckama?)