Hnutí mysli 242: Otočme koronavirový strach v náš prospěch.

S rozumem v hrsti, rukou na srdci a úsměvem (pod rouškou) na tváři.

Tenhle článek vznikl na podnět dlouholetého kamaráda Juraje Macka a tak mu jej věnuji.

Strach, jako každá „negativní“ emoce je informace, že nemáme naplněné nějaké důležité potřeby. Kdybychom je měli naplněné, nepotřebujeme se bát ani nijak jinak cítit špatně. Tak se o ty potřeby postarejme a uvidíme, co se stane. Nejdřív ale musíme vědět, které to jsou.

Můj kamarád z dávných dob naší gymnaziální matematicko-fyzikální třídy Juraj mne ráno, jako psychoterapeuta, požádal o napsání článku, který by mohl lidem pomoci lépe zvládnout obavy a strach ze současné situace s koronavirem. Několik mladých lidí se mu svěřilo, že má velké obavy, co bude, zda se můžou nakazit, mají strach z budoucnosti, jsou vystrašeni, nejistí.

Pokaždé, když mě někdo požádá o sepsání „univerzálních“ doporučení, co dělat v té které situaci, napadne mi slovní spojení „rady do zahrady“. A taky „psychoterapeut na baterky“. To proto, že každého člověka považuji za neopakovatelného a jeho životní situaci, nebo vznešeně řečeno jeho životní „kontext“, za unikátní. Tudíž seznam „rad do zahrady pro každého“ může vyznívat jako protivná “kuchařka“, kterou dostaneme od návštěvy jako dárek a ze slušnosti ji vyhodíme až po jejím odchodu.

Juraj ovšem mluvil zcela konkrétně a tlumočil rozhovory s reálnými lidmi. Mluvil o uklidnění, pragmatice nezvyklého režimu práce z domova, o psychohygieně, o dopadu „nicnedělání“ na psychiku člověka. Tak to s těmi „radami do zahrady“ zkusím, nakonec znalost, že se nemá česnek sázet dvakrát na to samé místo a rajčata se mají zaštipovat, nejsou k zahození a odrazí se na kvalitě úrody.

Svým způsobem se v těchto dnech paradoxně děje něco pozitivního – vracíme se ke kořenům. Není možné hekticky utrácet v nákupních centrech za věci, které reklamní kampaně zaručeně pojí s úspěchem, image a věčným mládím. Místo toho nakupujeme základní potraviny. Nejezdíme po akcích, koncertech, barech, které nám do uší vpravují vše kromě ticha. Nelítáme po celé planetě. Ocitli jsme se ve svých domovech. A ejhle, s kým? Se svými nejbližšími, se svojí rodinou. Nehoníme děti po kroužcích, neděláme ze sebe animátory a taxikáře. Dokonce se s dětmi doma učíme. Přemýšlíme, co opravdu nejvíc a nezbytně potřebujeme. Mluvíme o pomoci starším, o solidaritě, která se tedy v České republice formou roušek na veřejnosti zatím moc neobjevuje, ale kdo ví, třeba za den dva to bude jinak. Jsme vyzývání k tomu, abychom byli empatičtí a vnímaví vůči těm, kteří jsou ohroženi nejvíc, k starším a oslabeným lidem. Vždyť je to přímo polidšťující situace. Navíc snižujeme uhlíkovou stopu, zřejmě. A co se navíc zvýrazňuje, je síla rodiny a komunity, síla toho, že někam patříme a jsme tam významní a emočně důležití a můžeme se spolehnout na svou sociální záchytnou síť. A místo nepřirozeného strachu, zda budu mít na nejnovější iPhone se objevuje čistý bazální strach, zda nebudeme hladoví nebo sytí, strach o existenci a o holý život. Priority, kterými se řídí celá příroda. Které jsou přirozené, a je velmi moudré se jimi zabývat. Ale zbývat se konstruktivně, nereagovat paralýzou, ale konkrétní životadárnou akci.

Aby nebyl článek s „radami do zahrady“ dlouhý, s dovolením přejdu přímo k nim:

• Zužitkujme strach jako informaci, která nám ukazuje, co je pro nás teď nejvýznamnější, prostě ho otočme do jazyka potřeb.

Bojíme se z nějakého důvodu. Jakého konkrétně? Že nebudeme mít co jíst? Že onemocníme? Že ztratíme blízké? Že nebudeme mít peníze? Když se na to budeme soustředit, strach tím jenom posílíme. Otočme proto strach do jazyka potřeb: sytost, zdraví, vztahy, hojnost. A udělejme si plán, abychom strach ochromili a posílili svoji sebedůvěru. Příklad: udělejme si rozumný jídelníček na týden nebo víc, pokud je můžeme hygienicky skladovat, určeme, jaké suroviny na to potřebujeme a kolik, objednejme je donáškově, zaplaťme předem kartou, nebo si je běžme koupit (ať vyrazí pouze jeden člen rodiny, s ohleduplnou rouškou, upřednostněme balené potraviny, po návratu ruce si umyjme ruce). Zjistěme, co všechno lze udělat teď pro zdraví. Pečujme o vztahy s blízkými, aby důležité bylo vyřčeno a nepodstatné zapomenuto. Udělejme si finanční plán. A pusťme se do realizace plánu. Hned. Akceschopnost nás mentálně posiluje.

• Když už umíme myslet dopředu, mysleme na to, co v budoucnu chceme místo utápění se v současném problému. A neanalyzujme problém, na to máme zdravotníky, agentury, vládu. Úzkost a strach z toho, „co bude“, jsou perfektním příkladem naší schopnosti se v mysli přesunout do budoucnosti. Tak se přesuňme, ale mysleme s myšlenkou na konečný stav, který si přejeme. Zřejmě to bude klid, bezpečí, láska, jistota, zdraví… Soustřeďme se na to, jak je teď budovat. Lze to. Kromě již zmíněného akčního naplňování potřeb tím posílí i naše:
  1. pocity ohledně vlivu, který máme na naší mikro lokální úrovni
  2. pozitivní nastavení  biochemie centrálně nervové soustavy, která přímo souvisí s emocemi
  3. konstruktivní postoje směřující od bezútěšnosti situace ke konstruktivnímu vytváření preferované budoucnosti
• Vzpomeňme si, co nám fungovalo v minulosti, i trošičku. A zopakujme to. Jistě jsme už použili strategie či schopnosti a zdroje, které nás posilují. Zalovme v paměti. Přiveďme je k životu.
• Postupujme po malých krůčcích. I slona lze sníst – po plátcích. Buďme k sobě laskaví, učíme se zacházet se sebou a učení je proces.
• Buďme myslící bytosti, které si umí sehnat informace. Třeba aktuální nařízení vlády, dobrou praxi, ale nezahlcujme se rádoby zdroji, které šíří panické informace a strach. Zvolme jeden – dva hlavní zdroje informací, seriózní a nenakukujme do bulváru.
• Udržujme a rozvíjejme to, co funguje. Kterým krajinám a jak se daří pandemii čelit? Učme se od chytrých, kterým se daří situaci držet pod kontrolou. A učme se i od těch, kteří jsou o pár týdnů napřed a nebyli dost obezřetní. Jsou však natolik loajální a laskaví, že své pochybení sdílí pro ty, kteří se ještě mohou rozhodovat jinak, než oni před 10 dny. Potřeba kontroly je taky jedna z nejsilnějších lidských potřeb, která posiluje ducha.
• Opusťme, co nefunguje nebo zhoršuje situaci. Zvou nás kolegové nebo sousedé na párty u piva? Budeme za blbce, když odmítneme? Zkusme použít kritické myšlení. Budu skutečně blbec já, budu-li se chovat odpovědně a neumožním viru se šířit a množit, protože se nebudu nezbytně s lidmi stýkat? Chvilka trapného ticha či posměchu je to nejhorší, co se může stát. Ale od koho? Jsou to mí skuteční přátelé, kteří se mi posmívají z takových opatření?
• Nosme roušku při styku s druhými lidmi mimo naší domácnost. Neobstojí výmluva, že respirátory nebo roušky nejsou. Roušku lze vyrobit po domácku. Je toho plný internet. Zklidní to nás i lidi kolem, tím se zklidní lokální atmosféra, pocity, nálada. A mimo jiné se zdá, že rouška má vliv na to, zda z problému vyvstane epidemie a z epidemie pandemie nebo ne. Někdo začít musí, ostatní si pak zvyknou a spíš udělají to samé.
• Berme vážně definici ohrožených skupin lidí. Pomozme jim. Nakoupit, zařídit nezbytné, ať jsou co nejméně ve styku s veřejností. Taky to přispívá k pocitu síly a svobody a kontroly a k tomu, že máme vliv. To jsou důležité ingredience pro redukci stresu. A nabývání duševní síly.
• Pomysleme na ty, kteří mají omezenou sociální síť, žijí sami, nemají rodinu. I když jsou mladí. Alespoň jim zavolejme, občas napišme zprávu, podpořme. Dejme jim najevo, že jsou důležití. Povykládejme si, jak se setkáme po tom všem a dáme si něco dobrého. Osamělá mysl bez odezvy se umí zamotat do pavučin. Nedovolme to. Celkové pozitivní naladění přímo souvisí s dobrou imunitou.
• Soustřeďme se na sebe a současně nejen na sebe. Na každém z nás záleží. V hustém obydlení naší krajiny jeden člověk ohrožuje všechny. A jeden taky všechny chrání. Uvědomění si tohoto propojení může přispívat k pocitu přináležitosti, co je jedna z nejdůležitějších lidských potřeb. Je-li naplněna, daří se nám psychicky dobře. Zmíněná rouška a disciplinované omezování sociálního kontaktu jsou dnes symboly společenské odpovědnosti.
• Práce z domu asi není pro každého. Ale pár doporučení ji může zpříjemnit. Zkusme „předstírat“, že jsme v práci se vším všudy. Načasováním, oblečením, pauzou na oběd, příchodem domů po práci. Domlouvejme si (online) schůzky s kolegy, přizpůsobme si pracovní místo, i když dočasně. Po práci už nechoďme do práce znovu. Dodržujme režim a uložme se k odpočinku, protože zítra „jedeme“ znovu do práce. Dobře si teď odpočinout přispívá k posílení imunity.
• Neměňme moc naše stravovací a spací návyky. Velká změna je stres navíc, a ten je teď zbytečný. Je to pro organizmus zbytečný výkon navíc, je to plýtvání silami. Síly je teď potřeba na jiné věci. A když už změna, tak zařaďme něco drobného a zdravého do jídla, do návyků, do vztahů. Každý ví, kde ho bota tlačí.
• Uvítejme nudu z nicnedělání. Je vzácná. Najednou jsme sami se sebou. Je to trochu nepohodlný krůček k zapojení těch mozkových částí, které zlenivěly. Nechme je chvilku se probudit a protáhnout, rozkoukat. Můžou nás překvapit skvělými nápady. Být sám se sebou může vést k tomu být sám sebou. To je hodně užitečná životní strategie. Co to znamená pro nás?
• Mluvme spolu. Nezůstaňme izolovaní. Udržujme dialog. V rozhovoru s druhým člověkem, který opravdu poslouchá, neposuzuje, upřímně se zajímá, se rozpustí kdejaký splín. Jistě jste viděli záznamy na sociálních sítích, jak Italové zpívají na balkonech. I to je komunikace, je to opak izolace. A jaké emoce to vyvolává i v nás, kteří u toho nejsme přímo?
• Neváhejme sdělit druhým, že jejich „toxické“ řeči nechceme poslouchat. Je to důležité, slova nesou významy a obrazy, ty nás psychicky ovlivňují. Je teď důležité pečovat o ekologii naší duše. A potřeba sebevyjádření je doslova klíčová.
• Nestyďme se vyhledat pomoc terapeuta, pokud nás úzkost převálcuje. Mnohé lze k užitku vyřešit i vzdáleně, po telefonu, přes Skype či jiné sociální síti. Člověk se umí vyděsit a umí se i uklidnit. Tyto služby můžeme doporučit i těm lidem s „toxickými“ řečmi, je to často jenom jejich způsob, jak se vypořádávají se strachem. Terapeut by to měl umět zvládnout.
• Sami někomu nějak pomozme. I maličko, s drobnostmi, třeba doma. Potřeba péče o druhé je lidská a naplňující, uspokojivá. Přispívá k celkovému dobrému bytí a posiluje psychiku. A taky vztahy a komunitu.
• Udělejme něco, co jsme plánovali, ale „nebyl na to čas“. Něco, co má pro nás hodnotu, nebo nás to těší, nebo je to střelené, milé, zábavné, uvolňující, relaxační. Naplánujme si rodinný večer v indiánském kruhu u svíčky a povykládejme si příběhy ze života. Udělejme si v obýváku stan pomocí stolu a prostěradel a uložme se do něj na noc. Půl dne dělejme s dětmi vše jenom pomocí jedné ruky. Můžeme něco uklidit, něco opravit, číst z oblíbené knížky. Sestavme menu z oblíbených jídel a každý den jedno vylosujme a společně ho připravme. Taky můžeme uspořádat soutěž o nejoriginálnější roušku. 
• Oceňme sebe i druhé. Za drobnost nebo velkou věc. Poděkujme, slova díků mají blahodárný vliv. Navíc je potřeba ocenění jednou z nejdůležitějších lidských potřeb.
• Buďme vzorem. Nepohoršujme se nad tím, co druzí dělají špatně, dělejme, co si sami myslíme, že je správně. Nabízejme pozvání pro druhé právě svým chováním, nenásilně a nepovýšeně, ať se k nám přidají. Děti se taky spíš přidají k tomu, co děláme, než k tomu, o čem vykládáme.
• Prozkoumejme, co nám tato situace přináší hodnotného. Neznamená to přemalovat ji na sílu na růžovo. Ale pokorně a s úctou popřemýšlet nad tím, co se nám díky ní děje a nedělo by se, kdyby nenastala. A můžeme být za to třeba i malinko vděčni. Každá těžká situace v sobě něco takového skrývá. Důležité zjištění, uvědomění.
• Zůstaňme doma. Kromě toho, že je to naše občanská povinnost, eliminuje to obavy či úzkost, zda ten člověk, který mi právě zkřížil cestu na chodníku, byl nebo nebyl infekční. Každý kousek klidu a jistoty se hodí.
• Dopřejme si chvilku ticha. Denně. Ticho je tvořivé, konejšivé, propojuje nás s vnitrem. Pomáhá uložit vjěmy, utřídit myšlenky. Když zavřeme oči, odpočine si i mozek od tolika vizuálních podnětů. Snadněji zrelaxuje. Nemusíme po sobě chtít meditační výkony zen budhistických guru nebo mistrovství v tak populárním mindfulness, stačí na chvíli zavřít pusu, a oči. A nic nedělat a nic po sobě nechtít. Jenom tak být.

Když vám ani jedna rada nebyla k užitku, snad mi to odpustíte. To však znamená, že jste dočetli až po toto místo. A tím pádem několik souvislých minut věnovali vědomou pozornost něčemu jinému, než strachu či obavám, pokud jste nějaké měli. A to je poslední „rada do zahrady“: je nesnadné, ne-li nemožné chtít po sobě se přestat bát na povel. Ale je možné vědomě zaměřit pozornost tam, kam svobodně chci a tím si nepřímo ovlivnit i emoce. Včetně strachu.

Nezní to všechno zcela přirozeně? Na to jsme možná ani nepotřebovali takový zásek od viru, nebo jo?