Hnutí mysli 243: Odměň se, zasloužíš si to aneb jak si vytvořit vnitřního Kruťase.

Dnes jsem si přečetla zajímavou zprávu od blízké osoby, mladé ženy, která pracuje na změně ve svém životě. Jiná žena ji sdělila, ať se odmění, protože si to zaslouží. Zní to hezky, jako podpora a ocenění, ne?

Pro mě nikoliv. Pro mne je to smutné a bolestné nastavení. Vysvětlím proč si to myslím. A proč bychom tohle druhým ani sobě říkat neměli.

Rozumím, že záměr u pronesení slovního spojení „zasloužíš si“ je kladný. Je za tím zřejmě podpora, velkorysost, nabízení něčeho hodnotného, hezkého, završení snahy, která byla úspěšná a má být odměněna. Na druhou stranu ta slova v sobě nesou i druhou stranu mince: je tady přítomen nějaký vnější hodnotitel, který rozhoduje, za jakých okolností si člověk něco zaslouží a za jakých si to NEzaslouží. Je to jazyková hra s ohromným dopadem na život.

Zkusme to procítit, jaké to je když slyšíme na svoji osobu: ty si to ZALOUŽÍŠ, odměň se. Asi dobrý, ne? U někoho naskočí ruměnec na tváři, jinému poskočí srdíčko, dalšímu se hrdě vypne hruď, někdo řekne „ale, prosím tě, vždyť to nestojí za to…“. A teď prociťme, jak bychom se cítili, když bychom slyšeli: TY SI TO NEZASLOUŽÍŠ, odměna ti nepřísluší. No, upřímně, jak?  Co to v člověku asi vyvolá? Oni říkají, že si to nezasloužím! To asi za nic nestojím! Asi se budu muset snažit o 100% víc. Já si to chci zasloužit, dostat pohlazení, umět vyhovět požadavkům. V tom lepším případě se začnu snažit, abych dosáhl cíl, který třeba ani není pro mě opravdu důležitý, jenom abych slyšel: „Tak jo, teď si to zasloužíš, teď se můžeš odměnit“. Jaké blaho a radost. V tom horším případě upadnu do smutku až deprese.  

Proč si myslím, že není v pořádku ani to „hezké“, když někomu říkáme, že si „zaslouží“ odměnu?

• Protože příjemná hra na „ZASLOUŽÍŠ SI“ je ta samá hra, jako ta nepříjemná hra na „NEZASLOUŽÍŠ SI“, jenom přibyla písmenka „N“ a „E“. Může to být past.
• Říká, že je tady někdo, nadřazena autorita, kdo hodnotí mou cenu, výkon, nárok na něco pozitivního, zkrátka udává ZVENČÍ pravidla ohledně nároku na přidělení pamlsku.
• Vytvářím tak velké riziko, že z člověka formuji ovečku, která bude toužit po mém rozhodnutí, že si něco zaslouží a bude se bát jak čert kříže, abych neřekla, že si nezaslouží.
• Tuhle hru s oblibou hrajeme již s malými dětmi a učíme je, že když budou hezky dělat to, co my chceme, dostanou pamlsek, hračku, pohlazení. Jak se pak mají moudře rozhodovat jako dospělí, když je šéf tyranizuje jiného podřízeného se snahou ho „vymobbovat“ z firmy a očekává, že všichni ostatní budou držet pusu, protože se bojí postavit se autoritě, aby nepřišli o svá lízátka?
• Tato hra v sobě obsahuje kruté rozdělení na ty „dobré“ a „špatné“, což v sobě zahrnuje pocit „bezpečí“ a „nebezpečí“. A implicitně očekává, že všichni budou chtít být ti „hodní“, aby přežili, takže umožňuje hezky s lidmi manipulovat, vodit je na vařené nudli sem a tam. Stačí říct: „zasloužíš si, hodný“.

A to není, žel, celé. Když umně natlačím tuhle krutou hru do hlavy již dítěti, které nemá moc zkušeností s tím, jak se vymezit, reflektovat situaci, zkoumat, co za pocity ta hra ve mně vyvolává, zda se mi to shoduje s hodnotovým systémem nebo nikoliv, co se asi stane? Když ji přijme, začne ji hrát i vůči sobě. Vystačí si zcela samo. Vytvoří si vnitřního Kruťase, který bude rozhodovat, zda si něco zaslouží nebo ne, zda vyhověl požadavkům nebo selhal, zda za něco stojí nebo je zcela k ničemu. Klidně si vystačí v rozvinutí úzkosti, ztráty přirozeného sebevědomí, vystačí si v erozi identity. Odpojí se od vlastního uvažování, co dává smysl. Je snadné takhle člověka pomačkat. Stačí začít s nevinným „to si zasloužíš“, tu druhou stranu mince to nese samo sebou.

Tak tedy co dělat místo toho?  

Proč by mi měl někdo zvenčí říkat, zda si něco zasloužím nebo ne? Nemůžeme zůstat pouze u ocenění, u kterého nehodnotím osobu, nemažu med kolem pusy, nepodbízím se, nemanipuluji, pouze sděluji, že se mi něco líbí a proč se mi to líbí, nebo sdělím, čím to obohatilo můj život a prostě za to poděkuji?

• Přehodnotit, zda chci v životě užívat moc nad druhým nebo chci být partnerský a respektující, tudíž nehodnotící ale akceptující. Když totiž druhému řeknu: „ty si to zasloužíš“, stavím se do nadřazené pozice a uděluji vyznamenání a člověka tak stavím do podřazené pozice. To stačí udělat v hlavě.
• Pokud má pro mne něco hodnotu, co druhý udělal nebo dokázal, můžu to ocenit, aniž bych hodnotil osobu člověka, můžu mu sdělit, čím to je pro mne přínosné a poděkovat za to. To můžu udělat v konverzaci.
• Pokaždé, když si všimnu, že jsem v zajetí dichotomie „dobrý vs špatný“/“Zasloužíš si vs nezasloužíš si“, raději zůstat u popisu situace a odstoupit od hodnocení. Místo „ty si skvělý, že se ti povedlo najít si práci“ říct „když jsi si teď našel novou práci, mám radost, protože je pro mne důležité vidět, že vstupuješ do světa ekonomické nezávislosti a já jako rodič jsem naplnil svou roli, držím ti palce a děkuji“. To můžu udělat nejdřív v hlavě a pak v konverzaci.

To ovšem neznamená, že v životě nebudu zažívat radost z dobrého jídla, z hezké květiny, oddechu a relaxace, příjemného času s přáteli, z volného času. Jenom nabízím vyjmout to z kontextu „zasloužím/nezasloužím“ a vnést to do kontextu kvalitně reflektovaného VLASTNÍHO hodnotového systému, kdy jsem vůči sobě laskavý i náročný, neubližuji si sebeodsouzením a pomačkáním identity, přijímám i své omyly a přešlapy a přijímám do života radost a potěšení, ne za zásluhy, ale jako přirozenost.

A co říct člověku, který mě poplácá po rameně se slovy: „Odměň se, zasloužíš si“? Třeba: „Hele, víš, co teď říkáš? Tuhle hru já nehraji. Když chceš vědět proč, rád ti to řeknu“. Jinak ale dík, že sis všiml, že se mi něco hodně povedlo. Taky jsem si toho vědom.“

Autorka si přeje, aby čtenář vzal tato slova jenom jako pozvání do konverzace a k zamyšlení, ne jako osvícenou pravdu 🙂