Hnutí mysli 96.: Buďme přece rozumní!

Nedávno jsem dělala mediaci ve velmi nepříjemném (a v tom čase již hodně zamotaném) sporu mezi rodiči a vedením školy, které se týkalo chování jejich synka.

Spor byl tak dalece, že ostatní rodiče sepsali petici, že své děti ze školy odhlásí, žáček-prvňák měl zákaz navštívit kamarády v sousední třídě s tím, že byl označen za nebezpečného, rodiče směli mluvit s třídní učitelkou pouze za účasti svědka, žáček byl ostře sledován a neustále upomínán ústně i písemně do speciálního sešitku, přizvané byly i kompetentní úřady a kurátor a tak dále.

Každá se stran měla velice ROZUMNÉ argumenty a požadavky, důvody, stížnosti, připomínky a přesvědčení, jak by to mělo být, kdo je vinen, kdo za co může a co je špatně.

Dnes je petice stažena, všechny zákazy a příkazy zrušeny, žáček prospívá a vztahy se urovnaly, včetně omluv a uznání podílu na problému, který se vyřešil, dokonce spoluprací v týmu na společných cílech.

Co pomohlo ze všeho nejvíc a již na začátku? ROZUMNÁ MLUVA?
Nikoliv.

Prostor pro EMOCE. Všechny a všech. Dvě hodiny mediovaného prostotu, za jedním stolem, kde každý měl možnost říct to, co dosud nemohl: jak se v tom CÍTÍ.
Co ho uráží, co sráží k zemi, co ho vyděsilo, z čeho je mu do pláče… jednoduše co CÍTÍ, dát na stůl své emoce, každý jeden, každou jednu, až nezbyla žádná EMOCE nevyslyšena.

To vše v prostředí přijetí a pochopení, vzájemného LIDSKÉHO POROZUMĚNÍ, s možností vidět situaci SRDCEM toho druhého, bez tlaku na ROZUMNÉ chování, bez tahu na branku a rychlé řešení.

Pak se najednou uvolnil prostor pro nalezení společných cílů a posléze akceptovatelné cesty k nim.

Jak můžeme být především ROZUMNÍ, když takoví nejsme? Proč se máme učit vypínat emoce místo toho, abychom se učili, jak je respektovat a zapojit do života i do velice obtížných řešení ve velice důležitých situacích? Emoce jsou všude. Naštěstí.

Buďme přece rozumní v tom, že rozumní nejsme.