Hnutí mysli 99.: Jsme odlišní a jedineční

Jednu a tu samou situaci vnímáme odlišně. Někdy se stává, když mluvím se sourozenci z jedné rodiny, že popisují ty samé události, třeba z rodinného života tak, jakoby ani nebyli v tu samou dobu v té samé rodině. Sami tím bývají překvapeni.

Přitom je to zcela přirozené a je užitečné s tím počítat. A nespoléhat na to, že tak, jak to vidím já, musí to zákonitě vidět i ten druhý. A co teprve, když nejde o sourozence ze stejného prostředí, ale jde o zcela cizí lidi. Nebo životní partnery.

I jednovaječná dvojčata jsou zcela unikátní osobnosti. Genetický materiál není tak určující, aby z nich vyrostli identické bytosti. I kdyby s nimi rodiče komunikovali (co není možné) zcela shodně, i kdyby zažili v životě zcela to samé (co taky není možné). Do života jim vstupuje tolik různých proměnných, v jednu chvíli se koukají různými směry, navíc komunikují i mezi sebou navzájem – a tím každý zažívá něco jiného, a tak se utvářejí po svém, v jedinečné bytosti.

Spoléhat se na to, že není potřeba mluvit o věcech, kterých jsme společně s někým svědky, které společně s někým prožíváme, spoléhat na to, že je zcela určité vnímáme a přemýšlíme o nich shodně, je velký omyl a pramení z něj spousta zbytečných nedorozumění.

Každý si všímáme něco jiného, něčemu jinému připisujeme význam, něco jiného cítíme.

Stačí zcela obyčejná otázka: “Jak to vidíš ty?” A pak to respektovat, protože to velice často je zcela odlišná odpověď, než jsme čekali. A to, že věci vidíme odlišně, z nás nedělá nepřítele, naopak, tím se můžeme obohacovat.

Jistě, zřejmě hodnoty, pokud s někým spojujeme své životy, budou jaksi podobné. Ale pozor, taky za slovy jako “láska”, “charakter”, pravda”, “píle” a podobně, zas máme každý svůj unikátní obsah. Který, když jej chceme znát, znovu je užitečné se ptát: “Jak to máš ty?”