Hutí mysli 168.: Kdo nás připravil na dospělý život?

Nevím, jak to máte v životě vy, já se v mé praxi denně potkávám s lidmi, kteří se necítí připraveni na svůj dospělý život. Doprovází je paralyzující strach, úzkost, pochybnosti. O sobě.

Přitom jsou to všechno velice zajímaví, krásní, schopní lidé s rozhledem, vzdělaní, laskaví. Bojí se, že selžou, že udělají chybu, že stratí, co mají, proto neriskují, raději se spokojí s tím, co je, i když to jim vůbec nevyhovuje.

Neumí říct jaksi konkrétněji, co je to být “dospělý”, pouze se cítí tak, že dospělí nejsou, i když věkem ano. Vědí třeba, že rodiče dospělí jsou, a to tím, že umí na vše odpovědět, jeví se jim schopni poradit si se vším, žít a vychovat děti, pracovat, tvořit.

Jak se to stane, že dospělý a zcela zdravý člověk, žijící v relativně kvalitních podmínkách, je tak vyděšen ze seba samého, neumí se cítit adekvátně věku a je týrán úzkostí?

V úvodu se ptám, kdo nás vlastně na dospělý život připravuje. Když poslouchám životní příběhy svých lientů, nebo lidí, se kterými mluvím o jejiž životech, tak se mi zdá, že vůbec nikdo. Jakoby chyběl ten “Moudrý muž či stařec” nebo “Moudrá žena či stařenka”, která s láskou a nadhledem vede člověka jeho tempem.

Vysvětlím, jak to myslím. Samozřejmě, že život mnoha dětí je naplněn péčí rodičů, mají čisté a hezké bydlení, vlastní pokojíčky, relativně dobrou stravu a zdravotní péči. Plní si domácí povinnosti, což rodiče vysvětlují tak, že je potřeba děti vést k odpovědnosti – do života a nemohou se jen tak povalovat a koukat, jak maminka s tátou kolem nich tančí. Třeba nosí domů ze školy i ty dobré známky a navštěvují po škole zájmové kroužky, kdy rodiče zdůrazňují, že je potřeba se rozvíjet – do života. Pak skončí základní školu, i střední a posléze vysokou a jdou do prvního zaměstnání a pak se některé děti vdají nebo ožení. A nebo ne, protože se na sňatek necítí a na vlastní potomky už vůbec ne.

Jak to? Když šlo vše tak, jak mělo? Pokojík uklizen, úkoly napsány, čisté oblečení nachystáno, dokonce o víkendu navštívili babičku a poobědvali společně.

Jak to, že často již na základní škole děti trpí úzkostí a poznávají antidepresiva, na střední je úzkost obohacena o pochybnosti o sobě, i ohledně úspěchu u opačního pohlaví, na vysoké často v období zkouškovém spí díky Neurolu a čekání na zkoušku zvládají díky Lexaurinu? A jsou i takové děti, které vymoženosti moderní psychofarmakologie neměli tu čest využít, avšak úzkost, pochybosti, depresivní stavy beznaděje a selhávání sebevědomí zažívají a zažívali denně.

A teď spátky k tomu, jak vlastně a na co jsou děti do života připravovány.

Dej pozor, ať nezakopnš, ať se nenachladíš, a tě nezrazí auto. Tohle děti slýchají denně. aby byly obezřetné a odpovědné. Nebo je po dobu celé základní školy vozíme autem až před školu. aby se jim nic nestalo. Nebo jim večer kontrolujeme aktovky, zda mají všechny pomůcky, aby bylo vše v pořádku a často ve spěchu letíme do papírníctví ještě před vyučováním dokoupit barevné papíry, které ratolest má mít v pondělí na výtvarku a vzpoměla si ráno v půl osmé. Aby nebyla poznámka v sešítku. Nebo pokaždé vytahujeme úbor do tělocviku z tašky, pereme, žehlíme, skládáme a dle rozvrhu věšíme potomkovi do ruky v daný den. A nezapomene. Nebo řekneme: “nech to, já to udělám, ty se bež učit, nebo běž ven”. Ať je to jednodušší. Nebo:” podívej, kolik je hodin, zítra vstáváš do školy, běž si lehnout, nezapomeň na zuby. ať žije, jak se patří.

Ani teď nechci rozepisovat, co tímhle vším vlastně dítě učíme, zda neustálým podstrojováním jej skutečně vedeme k samostatnosti a zda neustálým kontrolováním tu aktovky tu úboru do tělocviku vedeme dítko k odpovědnosti a přemýšlení alespoň o krůček dopředu. Nebo k pasivitě.  Zda tím vším dáváme najevo dítěti, že na něj spoléháme a že mu plně důvěřujeme. Aby si pak posléze mohlo důvěřovat samo. Nebo mu dávám enajevo, že si naši důvěru nezasluhuje.  A zda zběsilým nákupem pomůcek v pondělí ráno před vyučováním vedeme dítě k odpovědnosti za následky neschopnosti si řídit pár základních bodů ohledně školy. Nebo za něj pořád přebíráme odpovědnost a nedáváme mu pro růst prostor.

Spíš mě zajímá, kde tam je příprava na ten dospělý život obecně, příprava přirozená, řízená, vědomá, moudrá. A jak se odehrává. A zda vůbec jako rodiče máme takový vědomý a zvnitřený cíl: vychovat schopné a vitální ůdospělé” lidi, kteří se budou těšit do života v samostatnosti a odpovědnosti především za sebe.

Kdo běžně dítěti stihne a kdo má ještě sílu mu vysvětlovat pozvolna, že život je v jeho rukou, že není loutka v systému: porodnice-školka-základka-střední-vysoká-manželství-rodičovství-důchod-smrt?

A takový ty věci, že je dítě naprosto v pořádku jaké je a je taky v pořádku si v klidu promyslet a procítit, co pak to je pro něj osobně ten dobrý život, jak asi vypadá? Co v takovém životě dělá a s kým a kdy a kde a za jakých okolností? Kdo mu sdělí, že je normální zjistit, že něco opravdu důležitého ještě neumí, že je to vlastně dobré zjištění a že se to pak doučí? Že mít strach je běžné a postavit se mu je taky fajn a jednoduše začít něco dělat je lepší než  pořád něco odkládat a pak se z toho cítit hrozně? Že chybovat se přirozeně musí, jinak se člověk nepohne z místa a nic kloudného se nenaučí? Že dospělý život je svobodný a odpovědný? Že je zcela normální se v životě cítit dobře a že se všichni pořád učíme a tudíž mít jakýkoliv pocit nepatričnosti či méněcenosti je holý nesmysl? A pokud by jej někdo v nás chtěl vyvolat,  že je to padouch a ničema a je potřeba se na základě toho vůči němu i vymezit? Že nikdo nemá právo nám  poroučet a že je dobře si rozmyslet, kým se člověk obklopí. Že je denně zcela normání požádat někoho o pomoc či názor a že je to názor jeho, ten náš si utvoříme sami, kdy a jak se nám to hodí. Což ovšem neznamená, že je člověk k jiným netečný a nevšímavý, zraňující a manipulativní. Že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého? a tak dál…

Kdo a kdy a jak konkrétně to pro dítě dělá?

A není vůbec nejlepší cesta se takhe chovat k dítěti již od narození, a zejména mu jít příkladem, aby to byla jeho přirozenost a nemuselo se složitě  učit být dospělým člověkem? Co to vlastně je? Ten dospělý člověk? Není to pouze člověk takový, jaký se již narodil, pouze trošku povyrost, tudíž:

D – okonalý ve své nedokonalosti, Důvěryhodný a Důvěřující

O – otevřený možnostem, Otevřený poznávání

S – vobodný, Svéprávný

P – řirozený, Přijetý, Přijímající

E – energický

L – askavý, Lásku rozdávájící

O – dpovědný, Odpouštějící sobě i jiným, Obejmutý láskou

S- eběvědomý, sebemilující

T – ichý ve vnitřním klidu

…

No, co to pro nás dospělost vlastně znamená a jak dospělí se cítíme?