Hnutí mysli 150.: Kdo žárlí, ten miluje.

Opravdu?

Před pár dny jsem dostala otázku, kde je hranice žárlivosti, kdy je to ještě přípustné a kdy jde o “patologii”. A taky jsem si vyslechla tvrzení, že žárlivost patří k lásce. Kdo nežárlí, ten prý nemiluje dost.

Dle mého chápání ŽÁRLIVOST DO VZTAHU NEPATŘÍ VŮBEC. Tudíž není potřeba stanovovat žádné hranice přípustnosti či “patologie”.
Proč ne?

Když se žárlicího člověka zeptáme, na co žárlí a co při tom cítí, často říká, že mu vadí, když partner věnuje pozornost jiným lidem, že ho tím okrádá o společné chvíle. Nebo cítí obavy, že se partner zamiluje do někoho jiného. Nebo mu vadí, že partner tráví čas se svým koníčkem osamotě nebo s někým jiným, čili bez něj. A tak podobně.

Co to vlastně žárlivost je? Obvykle velmi palčivý a zdrcující pocit, bezmocnost, mučivá trýzeň, zuřivost i pláč i strach, beznaděj…

Proč? Proč bychom vůbec v životě měli tohle pociťovat ve spojitosti s jinou osobou? Navíc s takovou, kterou máme rádi a ona nás?

Když se pídíme “hlouběji”, co ty žárlivé situace vlastně pro nešastného žárlícího člověka znamenají, dovíme se často, že se cítí NEJISTĚ, cítí se něčím nebo někým OHROŽEN. Má strach, pochybuje, potřebuje důkaz,…

Když vám žárlicí člověk důvěřuje, řekne vám i víc. Řekne vám o svém vlastním VNITŘNÍM STRACHU, o pochybách o sobě samotném, o tom, že NEVĚŘÍ SÁM SOBĚ, o potřebě být neustále ubezpečován, že je milován, že je v bezpečí a že se nemůže na světě stát nic, co by ohrozilo jeho vztah, lásku, jeho samotného.

Jeho vnitřní klid je ohrožen pokaždé a kdykoliv něčím, co přichází zvenčí, ať je to osoba nebo něco jiného.
Od svého partnera očekává 100% “přítomnost”, spolehlivost, bezpečí, lásku postavenou na absolutní angažovanosti ve vztahu a v ničem jiném.

Objevují se výtky, pokud má partner nějaký další zájem či koníček, vztahy nebo aktivity a citové vydírání: “když mě miluješ, nepojedeš na ryby” a podobně. Citové pasti.

Nasytit potřebu žárlícího člověka po bezpečí, “lásce”, dostát všem očekáváním na angažovanost, přítomnost, potvrzovat neustále věrnost (což nelze dokázat) a potvrzovat citové pouto – není možné.

V upřimném rozhovoru se dovíme, že žárlící člověk si je NEJISTÝ SÁM SEBOU, ne láskou partnera.
Žárlící člověk se srovnává s jinými lidmi a vyhodnocuje, zda jsou pro něj ohrožením, v čem jsou lepší, hezčí, “více hodni lásky”. Srovnává se i s koníčky, měří svou hodnotu s něčím tam venku. A takhle nikdy nezíská uspokjivou odpověď.

Vnitřní potřebu (takovouhle) totiž není možné naplnit zvenčí. Jistě, vztahy jsou nesmírně důležité pro naše utváření se. Jako děti dostáváme naplnění našich potřeb zvenčí, skrz lásku, pozornost a péči rodičů nebo jiných pečujících lidí.
Dospělý člověk však, který vnitřně strádá a má očekávání, že pokud se někdo jiný “tam venku” bude vůči němu chovat určitým způsobem, naplní to jeho nitro klidem a štěstím a bezpečím, staví na požadavku, který není možné z dlouhodobého hlediska soustavně naplňovat. A není ho ani možné splnit.

Na druhou stranu je tenhle stav velmi častý, zraňující, LIDSKÝ a pochopitelný. Mohlo mu předcházet mnoho okolností a může mít mnoho souvislostí. Nemusí však být stavem trvalým.

Štěstí, klid, harmonie, pocit vlastní hodnoty a sebeuvědomění jsou VNITŘNÍ stavy, ke kterým je důležité se dopracovat SAMOSTATNĚ. Dočasně třeba s odbornou pomocí a pěčí. Je velmi otazné, zda je možné čekat od někoho zvenčí, čili partnera, že to pro nás zařídí on skrze naplňování neutichajících požadavků žárlící osoby.

Chtít po partnerovi, aby dělal či nedělal to či ono, abychom pak “nemuseli” žárlit a trápit se, není zralá láska, je to láska s “podmínkou”. Láska, která bude, až bude splněno to, co si člověk myslí, že vede ke vnitřnímu štěstí zvenčí. Je to “ochota” uvěřit lásce – ale až když jsou splněny specifické požadavky.

Je to diktát strachu, nesvobody, neschopnosti druhému důvěřovat. Důvěra v druhé se rodí z důvěry v sebe. Přiměřené klidné vnitřní sebevědomí žije ruku v ruce se svobodným životem bez svazujících strachů. Ne ruku v ruce se srovnáváním se s jinými, což je navíc holý nesmysl, jelikož jsem každý zcela jiný.

Když se žárlící člověk rozmluví o své minulosti, je naslouchajícímu hned jasnější, že bolest, strádání, nedostatek citového bezpečí, podmínečná láska a jiné neduhy v jeho životě mají prsty v jeho stávajícím stavu a naslouchající je tak blíže k pochopení a laskavosti vůči nešťastné duši. Tohle je možné sdílet i ve velmi blízkých vztazích a být si navzájem oporou a “léčitelem”. Nelze-li to, je namístě požádat profesionála, ať převezme na chvíli roli průvodce na cestě k vnitřní svobodě.

Proto, pokud se žárlivost objeví, považuji tuhle “bolest” za dobrého posla zpráv, že něco není v pořádku a stojí to za pozornost, pozastavení se a práci na sobě. Na sobě, ne aby partner “dodal” více ubezpečení a pozornosti, ale na sobě, abychom péči, laskavost a pozornost věnovali nejdřív sobě samým. Poznali, co nám chybí a “dodali” si to sami pro sebe, uvnitř.

Abychom pak byli schopni vytvářet bezpečné, plnohodnotné a svobodné vztahy, bez strachu a nejistoty a bez emočních pastí na druhé. Nejdříve však schopni vytvořit takový vztah k sobě samým.

Žárlivost do vztahů nepatří. Patří do nich laskavost, respekt, cit, úcta, pochopení, odpuštění, velkorysost, i obětování, blízkost, svoboda, úpřimnost, bezpečí, …, jednoduše zralá láska.