Kolaborativní přístup

Pro porozumění tomu, co je na tomto směru nového, je klíčový koncept dialogu, který vychází zejména z prací literárního teoretika Michaila Bachtina, ale také z myšlenek ruských psychologů Vygotského a Vološinova o vývoji řeči. Popisují dialog jako základní prostředek / prostor pro tvorbu významu; jako mísení dvou nebo více perspektiv, ze kterých nevzniká jenom prosté spojení, ale vždy se utváří něco nového. Na této „novosti“ vznikající v dialogu je založen nejen kolaborativní přístup, ale i další přístupy v pomáhajících profesích. Ve Finsku například slaví obrovský úspěch „otevřené dialogy“ (open dialogues) vyvinuté psychiatrem Jaakko Seikkulou jako způsob práce s psychotickými pacienty.

Pro Harlene Anderson, která společně s Harry Goolishianem tento směr založila, je myšlenka spolupráce (společné práce) naprosto zásadní. Pokud jde o problémy, témata a dilemata, se kterými chodí lidé do terapie, jejich řešení neleží někde v hlavě terapeuta, neexistuje nějaký soubor poznání, k němuž se terapeut vztahuje, aby řešení vymyslel. Stejně tak to ale není pouze na klientovi. Klíčem je vztah mezi terapeutem a klientem, jehož základními charakteristikami jsou vzájemnost, společné zkoumání a dialog. V tomto kolaborativním vztahu potom vznikají nové možnosti, dochází ke změnám významu řečeného, problémy se rozpouští a roste síla k samostatnému jednání.