Narativní přístup

Narativní psychoterapie

Narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstrukcionismu a narativní metafory. Jejím základem je vyprávění životního příběhu a jeho převyprávění, kterým se nové diskurzy o sobě samém vytvářejí, nikoli objevují. Zájem se tedy v terapii nesoustřeďuje na odkrývání pravdy o událostech, ale na významy. Konstrukce vlastní minulosti, stejně tak jako aktuální konstrukce, ovlivňuje emoční zkušenost. Lidé používají převyprávění svých životních příběhů zcela spontánně, pokud například hledají argumenty pro svá životní rozhodnutí. V těchto situacích je vhodné vyhledat terapeuta. Přístupy jednotlivých terapeutů mohou být různé, většinou se však terapeut snaží vyvolat otázkou příběh a vytváří partnerský vztah s pacientem, nikoli hierarchický. Výsledkem terapie by měl být nový pohled na minulost a dosavadní život a případné nové vnímání ovlivňujících faktů.^[1]

Podle Goncalvese lze rozčlenit terapeutický proces na pět fází:

1. Rozvzpomínání se na významné příběhy, vybavení si co nejdetailněji různé životní události.
2. Objektivizace příběhů s pomocí vybavení si všech smyslových podnětů, s využitím dokumentů i artefaktů.
3. Subjektivizace příběhů s cílem posílit uvědomění si vnitřních prožitků v souvislosti s příběhem.
4. Metaforizace příběhů, kdy si klient osvojuje vytváření metaforických asociací ve vztahu k významným příběhům a tyto metafory jsou posléze tématem důkladné diskuze.
5. Projekce příběhů, kdy si klient procvičuje tvorbu různých alternativních metafor, s využitím literárních či uměleckých zdrojů. Tyto nové metafory jsou součástí dalších rozhovorů a stávají se stavebními kameny v běžném životě.

V Goncalvesově pojetí je terapeut aktivní ve strukturování terapeutického procesu a v navrhování různých způsobí a cvičení zaměřených na konstruování nových zápletek a představ. Hlavním cílem je podpořit změnu na individuální rovině v tom, jak člověk utváří smysl světa, jak vnímá, přemýšlí a prožívá.^[2]

Historie

Příběhy jsou součástí lidské společnosti od nepaměti. Původní mýty, báje a legendy se postupem času proměnily až v příběhy na filmovém plátně, přesto je však narativita důležitá ve všech podobách společnosti.

Narativní psychoterapie byla původně vyvinuta a rozšířena v 70. a 80. letech 20. století. Hlavní podíl na tomto vývoji měli terapeuti Michael White a David Epston. Populární se narativní psychoterapie stala zejména v 90. letech ve Spojených státech amerických, kde také těmto dvěma terapeutům vyšla známá kniha Narrative means to therapeutic ends.^[3]

Příběh

Příběh a vyprávění jsou dnes považovány za základní organizující principy jedince pro vnímání, chápání a sdílení vlastní zkušenosti. Formou příběhu lidé organizují své zkušenosti a spojují události do smysluplného celku.

V psychoterapii můžeme rozlišit několik druhů příběhů.

• Habituální příběhy popisují to, co se obvykle odehrává a jedná se o prostý popis.
• Osobní příběhy přibližují nitro člověka, vnitřní svět a pocity.
• Životní příběhy vyjadřují celkový pohled, směřování nebo pojetí vlastního života.
• Normativní dobové příběhy se dotýkají důležitých aspektů lidské existence.^[2]

Přístupy

Narativní přístupy vycházejí z toho, že je identita člověka formována vyprávěním a příběhy, ať už osobními nebo normativními dobovými příběhy. Předpokládá se, že vyprávění příběhu formuje osobnost člověka, kterému vyprávění pomůže posoudit svůj příběh a nahlížet na problém různými způsoby. V praxi terapeut pomáhá svým klientům vyhodnocovat jejich problémy a měnit jejich vztah k těmto problémům. Pomocí otázek problém postupně odkrývá a následně vyvodí jisté řešení. Jinými vhodnými otázkami potom prověřuje, jak jeho řešení klientův postoj k problému ovlivnilo. Roli terapeuta lze přirovnat k investigativnímu novináři.^[3] Narativní přístupy jsou hojně využívány v rodinné terapii, kde hrají podstatnou roli.