Proč psychologie a já?

Proč psychologie a já? Moje životní a profesní cesta.

Celým mým kariérním životem se psychologie táhne jako rudá niť i když to po shlédnutí mých pracovních pozic na první pohled tak nevypadá. Delší dobu jsem totiž působila v korporátním byznysu.

Nejdřív jsem nepochybovala o tom, že budu veterinářkou. Svět zvířat byl (a stále je) pro mě absolutně přirozenou součástí mého života, touha mít vlastního pejska a koně byla jedna z nejsilnějších a rozumět zvířatům a zejména umět se od nich učit naprosto nezbytnou kompetencí.

Sny se mi vyplnili (první psí duší byla fenka Amerického stafordšírského teriéra a první koňskou duší Arabský hřebec) a i nyní nás v rodině svou láskou a “všudypřítomností” pronásledují kocour rasy Devon Rex, majestátní pes –  Rhodésky ridgeback a kocourci rasy Don Sphynx a Canadian Sphynx (seřazeno dle stáří, nebo lépe řečeno mládí).

V době, kdy bylo již očekáváno závazné rozhodnutí ohledně přihlášky na vysokou školu, stalo se něco rozhodujícího. Rodinný přítel si sáhl na život. Naštěstí neúspěšně. Projevil svou důvěru a svěřil se mně. Prý jsem mu pomohla (tehdy zcela intuitivně a v té době zcela laicky), rodinný přítel si na život doposud již nesáhl, založil rodinu a je úspěšný (ovšem to díky svému talentu a schopnostem).

Tehdy jsem motivaci přehodnotila. Když se dá pomoci lidem i v tak mezní životní situaci, jakou je událost sáhnutí si na vlastní život – bude velice užitečné jít touhle cestou pomoci. Zvířata zůstala v mém srdci jako životní společníci a rozhodla jsem se pro studium psychologie. Absolvování s červeným diplomem s vyznamenáním bylo pro mě i mou rodinu velkou radostí 🙂

I když pocházím z lékařské rodiny, příčí se mi vzít do úst jakýkoli lék – zejména ten, který “léčí” symptomy a ne souvislosti. Vyhovuje mi nebrat léky žádné. Díky mé osobní filosofii i lékařskému přístupu mé matky k pacientům (celostnímu), bylo pro mě přirozené nahlížet na onemocnění “jinak”. Za prvé z pohledu skutečných souvislostí a za druhé nahlížet na onemocnění v psychosomatickém kontextu. Jinými slovy dle mého mínění je naše fyzično neoddělitelně spjato s naší duší a spousta zdravotních obtíží má původ právě tam – lépe řečeno, domnívám se, že všechna onemocnění jsou psychosomatická, tudíž nějak spojena s psychickým prožíváním.

Věřím, že jsou i další příčiny vzniku onemocnění, které mají rozměr duchovní.

V době mého studia proto mé kroky směřovaly mezi lékaře, kdy jsem měla možnost navštěvovat i jako “ne-lékař” homeopatickou školu. Tato zohledňuje naprosto odlišné principy ve vztahu k pacientovi v celém procesu, počínaje setkáním, diagnostikou a terapii konče.

Od mého povolání psychologa (v pedagogicko-psychologické poradně) mě dočasně “odloudilo” byznysové prostředí, ve kterém jsem se ocitla trochu “náhodně” a trochu díky ambicím zkusit co dokážu, kde mám hranice a jak to “ve velkém světě chodí” (pocházím z rodiny velmi úspěšné lékařky a velmi úspěšného reprezentačního trenéra, sama jsem mnoho let reprezentovala stát jako vrcholový sportovec – vysoké ambice a výkon mi tedy byly dány do vínku, což předurčuje ne velmi pohodlný život…). Zpátky k byznysu: s humanitním vzděláním čelit výzvám, jako např. vytvoření prodejní strategie, cenové politiky, řetězce odběratelů, marketinkové strategie, akvizice, kontraktační veletrhy, optimalizace skladových zásob, řízení pohledávek, PR, vztahy se zákazníky a tak dále – zdálo se býti nad lidské síly. Ale nebylo, naopak toto období bylo pro mě obrovskou školou a životní zkušeností.

Najednou se mi od byznysu nechtělo ale ani vzdát se psychologie ne. Logickou kombinací obojího se jevilo HR (Human Resources), tedy oblast lidských zdrojů. Tak jsem se dostala do obrovského dynamického korporátního světa, do kanceláře s výhledem na hrad, k mezinárodní odpovědnosti, nesmírně zajímavým projektům, ještě zajímavějším lidem a kontaktům, příležitostem, ovšem i penězům, tahu na branku, workoholismu, k užívání pohodlí VIP manažerského programu, později k vládním projektům a nakonec do vedení společnosti jako HR manažer. To vše ve více firmách. Do toho osvěžující lektorské zkušenosti (koučing, strategie řízení firmy, řízení lidských zdrojů apod.), které byly mým koníčkem.

Úvahy o návratu k “čisté psychologii” se vracely v cyklech, z času na čas jsem byla oslovena se žádosti o pomoc.

A pak nastala významná změna. Na jednom z mých tréninků jsem v cvalu upadla ze “splašeného koně” a pro jistotu už nevstala. Udělala jsme dobře, protože jsem měla zlomenou páteř. To je příběh sám o sobě, zkrátím ho na: operaci (6 šróbů a 3 titánové tyče), rekonvalenscenci, rehabilitaci, návrat do byznys prostředí a k zajímavým mezinárodním projektům – úspěšně avšak s obrovskou daní a bolestí srůstajících svalů a nervů. Takže jsem ubrzdila v životním tempu, naslouchala intuici a tělu, které ještě potřebovalo odpočinek a péči a rozhodla se věnovat pouze sobě a ambice trošku pustit stranou. Absolvovala jsem finální operaci po dvou letech od úrazu (vyndání titanového fixátoru), rekonvalenscenci a uposlechla množství podnětů, impulsů, rad a doporučení ať se vrátím k “fachu” a založila jsem si vlastní privátní psychologickou praxi. Nyní jsem v původní kondici bývalého vrcholového sportovce. Bez následků (klo-klop), díky excelentním schopnostem zlínských neurochirurgů.

Jsem vděčná období poznávání světa byznysu, lidí u nás i v zahraničí, cestování, stěhování, výkonu, světu diplomacie, byznys “politiky”, manažmentu, seřizování hodnot, nastavování budoucnosti, plánování, pružných reakcí, překonávání hranic a limitů. A zejména vděčna období plného lidí a jejich životů, do kterých mě pozvali. Poznání jejich osudů, které se nám protly, jejich duším, které mi poodhalili.

Za tuhle zkušenost jsem vděčna, za tuhle “výbavu”, která mi zůstává a kterou mohu využít nyní, ve své psychologické práci. Jsem vděčna i za ten pád. Přinesl mi tolik dobra a přidané hodnoty, že to jinak nejde, jenom pokorně děkovat. Kromě jiného mě nasměroval zpátky k psychologii, k práci na sobě v jiném smyslu než doposud a k službě lidem, kteří pomoc potřebují a s důvěrou o ni požádají. Říkám tomu “můj návrat od byznysu ke smyslu”.

To je předběžně místo, kam jsem dospěla a jsem zde ráda.