Duševní poruchy – tenhle termín nemám v oblibě. Na druhou stranu slovo “porucha” evokuje možnost “opravy”, což je vcelku užitečné. Pokud je v psychickém světě něco “porouchané” a nefunguje to k spokojenosti klienta, osobně to vnímám jako informaci, že je potřeba se zastavit a něco důležitého změnit.

“Duševních poruch” je klasifikováno k dnešnému dni mnoho (například schizofrenie, deprese, úzkostní porucha, mentální anorexie, bulimie, nespavost, fobie, generalizovaná úzkostní porucha, obsedantně nutkavá porucha, posttraumatická stresová porucha, …) Co však žádná klasifikace nemůže obsáhnout, je jedinečnost každého člověka, jeho unikátní životní kontext, příběh, vztahy, způsob přemýšlení o sobě, o světě kolem.

“Duševní poruchu” v kontextu psychologické péče vnímám jako reakci na nějakou náročnou životní zkušenost. Mnohdy se ukáže, že zareagovat “duševní poruchou” bylo zcela přirozené.

A jelikož klient, než přišel, musel přemýšlet, zvednou telefon či napsat mail a objednat se, potom přijít – pak to, že sedíme společně v pracovně, je vlastně minimálně třetí krok na jeho cestě k uzdravení, kterou sám nastoupil, protože chce. A to si zaslouží spíš obdiv, uznání a podporu a spolupráci, respekt a pochopení – než nálepku “diagnózy”.

Přečtěte si pár kratičkých příběhů zde dolů, po kliknutí na obrázek, jak dobře mohou končit příběhy, které začaly diagnózou či psychofarmaky.