Možná si každý neklade otázku, proč je na světě a co je jeho úkolem. Ten, kdo si ji položit chce, nebo hledá, jak to vlastně s tím naším “bytím” je, zřejmě časem příjde na to, že se má obrátit dovnitř sebe a nečekat odpovědi zvenčí. Uvnitř leží odpovědi, uvnitř leží zdroje, jistota a klid.
Lépe než o duchovnu mluvit, je duchovno zažívat.
Ticho mluví silným hlasem. Navzdory tomu ne každé ucho slyší.
Daleko větším úkolem je smíření pro odcházejícího, než smíření naše s tím, že on odchází.
Tady a teď. Lidi často říkají: až bude jaro, bude všechno veselejší, až splatíme hypotéku, bude líp, až děti odrostou, pak si budeme užívat, až …
Jinému odpustit bývá někdy nadlidským úkolem. Sobě pak odpustit, úkolem ještě těžším.
Všichni jsme spojeni, všichni jsme děti “stejných rodičů”. Pouze to nevidíme, pro naši zevní odlišnost, která nás současně činí jedinečnými.
Proč bychom se měli vůbec něčeho bát? Není čeho. Tohle je ovšem zvenčí nepřenositelná zkušenost. strach-a-pochybnosti
I když žijeme ve vztazích s lidmi a myslíme si, že to, jak se oni k nám chovají nás dělá šťastnými nebo nešťastnými, pořád jsme to pouze my, kdo zaujmeme postoj. A jaké iluze mysli si vytvoříme.
Věřím, že při hledání osobního smyslu života nám pomáhají jedinečné události, setkání, “chyby” i ne-moci a mimořádné “receptory”, díky kterým zacítíme, že jsme blízko pochopení, jak utvářet svůj životní příběh a vyjádřit sebe sama.
