Rodíme se do vztahů, žijeme v nich a ve vztazích utváříme sebe sama. Jestli někdo zažil vztah, ve kterém se cítil bezpečně, přijat, respektován, neposuzován a milován, zřejmě by takové vztahy chtěl dál prožívat, i sám pro druhé vytvářet. Bez vzteku, zlosti, obviňování, manipulace. Jde to snadněji, když člověk v sobě nese klid a porozumění sobě, sebe-vědomí a myšlenku, jak jsme každý jiný. Pak může být snadněji ve vztazích klidný, protože ví, že se nemůže dít nic, s čím by sám nesouhlasil a zvídavý, jak to mají ve svém duševním prostoru ti ostatní.

V rodinách i ve vztazích obecně, kde není možné mluvit navzájem otevřeně a v bezpečí, kde nelze vyslovit naléhavou věc vůbec, ať je to cokoliv, anebo ji nelze vyslovit aniž by nedošlo ke křiku, výtkám, manipulaci, obviňování, zastrašování, sesměšňování nebo bagatelizování citů a podobně – ona se ta naléhavá témata stejně ke slovu přihlásí. Ale jak? Bohužel psychosomatickým způsobem, čili onemocněním, jež souvisí s duševním prožíváním, jako například: alergie, astma, ekzém, chronický zánět, bolest hlavy, trávící potíže, anorexie, bulimie…
Takhle si táma získá pozornost, často je však řešeno medicínsky, čili je vytrženo z kontextu, ve kterém vzniklo. Léčí se pak astma léky, ne rodina, léčí se chronický zánět léky a ne komunikace či vztahy.
Kam to pak spěje? Dojde skutečně k uzdravení? Léčena je “patologie”, “patologické chování”, symptom. Ten se stane v rodině důležitým tématem. Je to však opravdu to, co je skutečně potřeba uzdravit? Je to pravdu to původní téma, které se potřebovalo dostat ke slovu?